KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Dnes a denně jsme svědky střetu vážných ekonomických hrozeb a plánů na jejich řešení. Výsledkem tohoto akutního sváru je další zesilování nejistoty, chaosu a glorifikace nejhrůznějších mystifikací. Andreji Babišovi se do jisté míry daří sugerovat části veřejnosti mýtus o tom, že „za Babiše bylo líp“ (a tedy za Fialy hůř, neboť nová vláda prý tolik nepomáhá lidem).
Vedle toho podnikatelská sféra (viz čerstvě proběhlý sněm Hospodářské komory) otevírá a čeří otázku případné pomoci státu v situaci, kdy firmy a továrny trápí inflace a ke dnu ji stahují drahé energie. Fialova vláda přitom chystá konkrétní finanční pomoc domácnostem v podobě jednorázového dárku ve výši 5 tisíc korun rodinám s příjmy do milionu hrubého a již dříve připravila zvýšený příspěvek na bydlení. Vymýšlí také úsporný, čili levnější tarif na odběr energií pro domácnosti. Vzrostly důchody, což ovšem nevyplynulo z filantropické dobromyslnosti, nýbrž ze zákonné povinnosti vlády. A začíná platit vládou prosazené snížení spotřební daně na pohonné hmoty o 1,50 Kč na litr, jež může pomoci spíše jen symbolicky vzhledem k tomu, že cena ropy a pohonných hmot pro tuzemské spotřebitele roste.
Tedy, Fialův pětikoaliční ministerský sbor se snaží konat na ulehčení postcovidových, těžce inflačních a hrozivě válečných časů pro domácnosti, ale nechystá žádné masové finanční kompenzace pro podnikatele, což se může jevit jako nekonzistentní až téměř kontroverzní.
Zásadní otázkou je, zda a jak stát, potažmo vláda mají (a mohou) nyní pomáhat podnikatelům. To vše v situaci, kdy šéf opozice Andrej Babiš opětovně navrhuje nasypat do ekonomiky (tj. do podnikatelské sféry, tedy potenciálně i jeho svěřenským firmám) miliardy korun, například ze zisků polostátní firmy ČEZ. Je bohužel nutné konstatovat, že problémy podnikatelů i domácností, jejichž rodinné rozpočty dostávají těžce zabrat a jejichž úspory jsou požírány toxickou inflací, jsou krutou realitou, nikoliv opozičně vzývanou fikcí. Situace je špatná na všech frontách. Viníkem toho jsou covid, jenž odšpuntoval dříve plíživou inflaci, dále také přeexponovaná klimatická politika EK (jejímž „vrcholem“ je zneklidňující idea využít současnou krizi k urychlení Green Dealu a k ještě rychlejšímu přechodu na bezuhlíkovou ekonomiku), agrese Ruska na Ukrajině a bezelstná rozšafnost předcovidových vlád, které v dobách stabilního růstu necítily potřebu vytvářet přebytky a záchranné fondy na horší časy, neboť se programově opájely výhradně růžovými sny o věčném ekonomicko-politickém ráji.
