KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Důchodová reforma se má stát jedním z pilířů Fialovy vlády. Je logické, že se nová politická reprezentace hodlá zabývat fungováním penzijního systému a jeho perspektivou, přesto se další pokus o důchodovou reformu – ve smyslu zásadní změny systému a jejího pevného ukotvení na „věčné časy“ – jeví jako rozporuplný záměr.
Reforma penzí se v Česku postupně stala trvalkou politického kolbiště, roky vzývanou na záchranu proklamovaně neudržitelného průběžného systému. Poněkud stranou zůstává otázka, zda hlubší změny schématu redistribuce peněz, jež do systému průběžně tečou od poplatníků, mohou tento systém vylepšit ku prospěchu všech, nebo jen některých jeho účastníků. Tak či tak, Fialova vláda si jako plán vytyčila „dlouhodobě stabilní důchodový systém“, když slibuje provést „skutečnou důchodovou reformu s cílem nastavení stabilního systému férových důchodů“.
Ambicióznost tohoto cíle je nabíledni. Není sporu o tom, že penze stejně jako platy a mzdy v Česku nedosahují a hned tak (možná dokonce nikdy) nebudou dosahovat úrovně nejbohatších evropských států. Z hlediska stability však situace zatím není dramatická. A nelze s jistotou tvrdit, že systém – z důvodu demografických změn – se v dohledné budoucnosti stane finančně neudržitelným.
Zázrak a konsenzus
Na konci předloňského roku v Česku žilo 2 881 424 důchodců (včetně invalidních). Na konci loňského září se jejich počet snížil na 2 855 669. Výdaje penzijního systému bez nákladů na správu za rok 2020 činily 520 miliard korun. V loňském roce to bylo zhruba 531 miliard. Výdaje na důchody tedy rostly i při klesajícím počtu důchodců. Saldo důchodového účtu v listopadu 2021 činilo mínus osm miliard korun, což je relativně nízké číslo, uvážíme-li, že celkový deficit státního rozpočtu dosáhl 420 miliard a že přes státní rozpočet na výdajích proteklo za loňský rok celkem 1907 miliard korun.
Pochopitelně, při předpokládaném růstu počtu důchodců za setrvale uměřeného chodu ekonomiky, která roste jen symbolicky, a při hypotetickém ubývání počtu plátců lze dovozovat zvýšené riziko hlubší deficitnosti systému v budoucnosti. Otázka však zní, zda je správné činit takto mechanické odhady vývoje, jež předpokládají, že lidé v Česku nebudou bohatnout, a tedy nebudou (v reálném vyjádření) vydělávat a odvádět do systému podstatně více než dnes. Dává v tak třeskutě proměnlivém politicko-ekonomickém prostředí vůbec smysl snažit se předjímat vzdálenou ekonomickou budoucnost? Nesliboval Andrej Babiš na startu své vládní osmiletky, že zemi přivede k vyrovnanému rozpočtu? Realitou je rekordní zadlužení.
