KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | V kontextu současné válečné reality a záplavy negativních dopadů boje s covidem se v plné nahotě odhaluje neprozíravost a nezodpovědnost minulé Babišovy vlády, která se v dobrých časech chovala, jako by ekonomicky „krásné počasí“ mělo v Česku trvat navěky. A v dobách pandemické krize se zachovala tak, jako by ji nezajímala post-covidová budoucnost. Výsledkem jsou hrozivá inflace a šokově nabobtnalé zadlužení, jež v důsledku znesnadňují schopnost země čelit dalším, možná ještě vážnějším krizím. Z této neblahé zkušenosti by mělo vyplynout silné ponaučení, které lze ovšem chápat jen jako zbožné přání a to, že vlády by se měly vždy chovat národohospodářsky zodpovědně.
Ocitáme se ve vážné situaci válečného konfliktu a vzrůstajícího napětí, jež – mimo jiné – poškodí ekonomiku. Ve světle průšvihů, jako jsou inflace, postpandemický hospodářský útlum, nemluvě o energetické krizi, se ještě naléhavěji vynořuje otázka zodpovědnosti politiků vůči blízké i vzdálenější budoucnosti.
Česko je s téměř 10% lednovou inflací třetí nejhorší zemí v EU, když třeba Portugalsko má inflaci jen třetinovou (3,3 %). To už není pouhá náhoda. Vina se nedá svalit na pandemii a nepříznivé vnější vlivy. Je čím dál průkaznější, že klíčovou roli sehrála minulá vláda Andreje Babiše. Potvrzuje to i Národní rozpočtová rada (NRR), která uvedla: „V posledních dvou letech vláda v rámci stabilizačních programů posílala do ekonomiky peníze za nevyrobené zboží, neprovedené služby a neodvedenou práci a to vše při vysokých deficitech. Inflační potenciál takto vydávaných peněz je jednoznačný.“ A dále: „Inflační tlaky nezpůsobuje jen často zmiňovaná dovezená inflace, ale v ČR se přibližně z poloviny jedná o silně proinflační domácí prostředí.“
O škodlivosti inflace přitom nemůže být pochyb – je to vlastně masivní, celoplošná a univerzální „krádež“ (ve formě snížení reálné hodnoty peněz) v peněženkách, potažmo účtech firem a obyvatel. Fialova vládní pětikoalice ve svém návrhu rozpočtu na rok 2022 tuto inflaci dále „přiživuje“ a dále prohlubuje zadlužování. Ale to je z valné části jen důsledek neuváženého a populistického hýření jejích předchůdců; novou vládu zatím ze zhoršování čehokoliv vinit nelze, i když ve svém prvním státním rozpočtu mohla pro nápravu věcí udělat víc.
Byla to Babišova vláda, která svou výdajovou expanzí a prudkým zadlužováním sice vytvořila dojem lepších časů a částečně tím zachránila svoji politickou pozici, ale současně uvrhla budoucnost do vážné ekonomicko-inflační šlamastyky (ale také na okraj energetické propasti; to je však samostatná kapitola mimo rámec této úvahy). Lehkovážně se vyráběly dluhové peníze a výsledkem byla „trocha okamžité radosti“, pár hlasů navíc ve volbách pro ANO a následná ekonomická kocovina, která zasáhla a ještě zasáhne většinu obyvatel. V důsledku toho se kumulují megadeficity, jež během 3 let přesáhly v součtu 1 bilion korun. Roste „dluhová služba“, tedy nutnost dávat čím dál více peněz jen na splátku úroků za státní půjčky. Celkové zadlužení ČR se rychle blíží tzv. dluhové brzdě, jejíž spuštění by mělo tvrdé následky. Příčinou toho všeho byly lehkovážnost, neprozíravost a neopatrnost držitelů moci, založené na naivní vizi věčně krásného ekonomického počasí. To vše pod dojmem mylného předpokladu, že budoucnost končí nejbližšími volbami. Pod dojmem toho, že nemůže nastat krize. Realita ukázala, že může a to mnohem větší a hlubší, než tušili škarohlídi.
