KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Premiér Petr Fiala připustil zavedení sektorové daně zejména na energetické firmy, čímž uvedl v život debatu, jež vzbuzuje nemalé emoce. Podle Fialy má jít o „výraz solidarity v době, kdy se řada lidí právě kvůli extrémním cenám energií dostává do potíží“. Na první pohled se logika zdá být neprůstřelná. Energetické firmy díky vysokým cenám vydělávají mnohem více, takže by se – férově – o své zisky měly skrze sektorovou dan více podělit se státem a ten následně se všemi sociálně potřebnými.
Jenže, ve skutečnosti s sebou taková nová daň nese více škody, než užitku. A ještě více otazníků k tomu. Premiérův stranický kolega a ministr financí Zbyněk Stanjura dokonce připustil, že mimořádná sektorová daň se může týkat i bank a dalších sektorů. Z čeho doslova mrazí, je tento Stanjurův výrok: „Nejsou žádné limity a žádný sektor z té debaty vyjmut není. Nikdo si nemůže být jist.“
Kritériem pro zvažované zvláštní zdanění má být míra „neočekávaného zisku“, který firmě, respektive sektoru přihrály vnější, náhodné okolnosti. Faktem je, že se k tomuto konceptu zvanému „windfall tax“ nyní uchylují i ve Velké Británii. Podle Stanjury výraz „windfall tax“ (v překladu „neočekávaná daň“) přesně popisuje stav, který v některých odvětvích u nás nastává. Firmy prý dosahují mnohem vyšších zisků díky změně vnějších okolnosti. A „ne díky tomu, že mají lepší produkt, lepší službu, více zákazníků“, vysvětlil Stanjura.
Především, nelze zapomenout, že idea sektorové daně byla kdysi hrozbou, s níž přicházela tehdy vládnoucí ČSSD v rámci Babišovy vlády. A s touto kuriózní vějičkou přicházela v době, kdy v Česku – ve srovnání s dneškem – panoval učiněný „ráj“. Pandemie byla jen fikcí ze sci-fi románů, válka v Evropě možná tak námětem počítačových her; ekonomika utěšeně rostla a příjmy vlády se zvyšovaly o sto miliard ročně. Tehdy uvažovaná sektorová daň byla spíše nástrojem ideologické pomsty „velkokapitalistům“, než ekonomicky motivovaným námětem.
