KOMENTÁŘ KARLA SVOBODY | Kdo jen letmo sleduje ruskou interpretaci války proti Ukrajině, ten si nemohl nevšimnout zásadního momentu v jejím pojmenování. To, že Rusko válku pojmenovává „Speciální vojenskou operací“, aby se vyhnulo případným právním důsledkům vedení války, je poměrně známá a často probíraná věc. O trochu méně publicity, pokud nepočítáme standardní proruské weby či ortodoxní stoupence realismu v mezinárodních vztazích (jen upozorňuji, že „realismus“ v žádném případě neznamená to, že by jeho stoupenci viděli věci „jak se mají“, zatímco jejich odpůrci si něco vymýšleli), se dostává ruskému pohledu, který tvrdí, že Rusko ve skutečnosti válčí s NATO a Ukrajina je jen nástrojem v jeho rukách.
Pokud byla válka výsledkem snahy NATO napadnout Rusko, pak by to byla pro NATO velmi smutná vizitka. V první fázi války bylo až příliš zjevné, že členské státy aliance neměly o ukrajinské schopnosti ustát ruský útok valné mínění. Symbolem byl hlavně německý postoj, který alespoň podle medializované verze zněl „nic vám nedáme, stejně prohrajete“, popřípadě americká nabídka evakuace ze země prezidentu Volodymyru Zelenskému. I jeho odpověď, že nepotřebuje odvoz, ale munici, zřetelně dokládala, jak na tom ukrajinská armáda byla.
Výzbroj, poskytovaná Ukrajině, je doposud spíše souborem jednotlivých systémů v relativně malých sériích, často navíc vyřazené či na výměnu chystané techniky, než masivním vyzbrojováním v obrovských počtech. Ostatně, k nějakým větším ofenzivám se země doposud nenadechla, západní zbraně pomohly spíše vyrovnat síly, než že by převážily misky vah na ukrajinskou stranu. Fakticky tak tvrzení o chystaném útoku ze strany Ukrajiny za pomoci NATO nemůže uspět, přesto Rusové i nadále západní kartu používají.
Důvodů pro tvrzení, že jde o válku NATO proti Rusku, je hned několik. Výčet lze zahájit už jen tím, že vychází z přesvědčení jak lidí kolem Vladimira Putina, tak i ostatně části ruské populace, že tomu tak skutečně je. Z hlediska geopolitiky (či realismu, ostatně proto o ruském útoku píše s pochopením například John Mearsheimer či, byť méně vyhraněně, i Henry Kissinger) tak, jak jej chápe ruské vedení, existuje několik mocností, které mezi sebou soupeří o prostor.
