KOMENTÁŘ KARLA SVOBODY | Mluvit o tom, že převzetí moci Tálibánem způsobilo šok především rychlostí, která se ze všeho nejvíc řídila rychlostí jeho dopravních prostředků, je zbytečné. V současné době se tak spíše očekává, co vlastně bude nová moc v Afghánistánu dělat a jaký režim zavede. Neméně se ale také hovoří o tom, že vítězství Tálibánu je výhrou pro Rusko, které už dříve s Tálibánem několikrát jednalo a podle některých zpráv jej i v útocích proti kábulské vládě a západním silám podporovalo. V samotném Rusku ale jednoznačná radost rozhodně nepanuje.
Ruská politika je ideologická ve slovech, v činech je však vedena pragmatismem. Zahraniční politika země se řídí poměrně jednoduchým systémem „hledat příležitosti – vytvářet příležitosti – využít příležitosti“ s tím, že hlavním zájmem je ohled na své vnitřní potřeby (a nikoliv nutně na potřeby země jako takové, často převažují spíše zájmy jednotlivých hráčů). Rusko zpravidla jedná se všemi stranami konfliktů, nijak se nestará o to, která má pravdu či která je v právu. Situaci zkrátka akceptuje, jak je a zajímá se především o to, která ze stran nejlépe odpovídá jeho zájmům.
I proto došlo k paradoxní situaci, kdy dávno před pádem Kábulu ruští představitelé jednali s Tálibánem, tedy s organizací, která je v Rusku považovaná za teroristickou a tím pádem zakázanou (což musí, pod hrozbou trestu, noviny při každé zmínce o organizaci uvést). Nebylo to ovšem nic zase tak překvapivého; fakt, že Tálibán prostě nezmizí, byl jasný dlouhou dobu. Rusko tak proti Tálibánu nijak výrazně nevystupovalo a i proto v současné době drží v Kábulu velvyslance a podstatnou část diplomatické mise.
