KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Stanjurův sedmdesátimiliardový konsolidační balíček na vyspravení státního rozpočtu se rodí ve složitých pětikoaličních bolestech a s výsledky, které se zatím rýsují jen kdesi za mlhavým obzorem. Je na jednu stranu logické, že „toužebně očekávaný“ úsporný proces je koncipován jako soubor selektivně cílených opatření, která se dotknou jen někoho. Nabízelo se však jednodušší, před lety úspěšně použité řešení v podobě plošných, neboli „rovných“ škrtů ve vládních výdajích, jimiž by se cíle možná dosáhlo efektivněji. Ukazuje se však, že dnešní realita už takový postup z řady důvodů neumožňuje.
Fialova koaliční vláda připravuje 70miliardovou konsolidaci státního rozpočtu na příští rok, která by měla alespoň trochu „poléčit“ čím dál nepříznivější bilanci veřejných financí. Připomeňme, že letošní deficit počítá s 295 miliardami a na příští rok je ve výhledu schodek mínus 280 miliard. Stát sice díky enormní inflaci zvyšuje příjmy i při stagnující ekonomice, ale přesto se – nepřekvapivě – vládě nedostává peněz na pokrytí tisíce a jednoho požadavku; namátkou připomeňme třeba kontroverzní valorizaci důchodů. Kdo chce, ten vidí, že situace začíná zavánět zásahem dluhové brzdy, která by znamenala povinnost začít drakonicky šetřit, což žádný politik nechce a snad už ani nedokáže.
„Stanjurovské“ konsolidace rozpočtu má být dosaženo různými opatřeními namířenými vůči různým skupinám obyvatel, přičemž dvě třetiny peněz mají být získány redukcí výdajů státu a jedna třetina posílením (tj. zvýšením) vládních příjmů. Objevila se myšlenka (např. Jiří Weigl z IVK), že jediným možným a spravedlivým řešením, které lze rychle prosadit a realizovat, jsou plošné škrty na celé výdajové straně. S tím, že díky uplatnění této metody před více než třiceti lety tehdejší premiér Klaus udržel na uzdě inflační hrozbu v době transformace.
Nabízí se otázka, proč se Fialova vláda snaží o „kvadraturu kruhu“ v podobě vymýšlení a prosazování selektivních a složitých opatření (škrty jen vůči někomu; zvýšení daní jen pro někoho), když se – teoreticky vzato – nabízí plošné škrty ve výdajích státu. V našem případě v celkovém objemu 70 miliard, přičemž prapůvod stanovení právě této cifry není uspokojivě známý. Proč se vláda nepokusila třeba o ambicióznějších 100 miliard? No, možná právě proto, že je ve své selektivnosti velmi náročná a vyžaduje schopnost překonat nespočet úskalí. Tak či tak, výše zmiňovaná alternativní metoda v podobě „rovné (‚rovnostářské‘) restrikce“ všech výdajů státu dnes není na stole a zdá se, že ani v budoucnu nedojde ke změně.
