Plnou parou vzad. Hobitín Česko se jen tak nezmění a důvod je mnohem horší, než si myslíte

Česko je extrémně bezpečnou a poměrně bohatou zemí, kde nejenže neznáme hlad, ale kde si většina obyvatel může běžně dovolit konzumovat služby, kde je zajištěn univerzální přístup ke globálně špičkové zdravotní péči a kde je většina obyvatel nadprůměrně vzdělaná a má velký kulturní přehled. 

Pokud však odhlédneme od globálních statistik a zaměříme se na rozvinutý svět a byznysové indexy, které měří naši budoucí schopnost rozvinutý svět dotáhnout alespoň co se výše platů nebo kvality vzdělání týče, zjistíme, že náš porevoluční drive tímto směrem se vyčerpal a že naše země stagnuje.

Nechme teď stranou náš chabý ekonomický výkon v posledních dvou letech, daný do velké míry značnou industrializací naší ekonomiky, a tím pádem nadměrnými ztrátami způsobenými energetickou krizí, která jde částečně připsat na vrub zaslepenosti a ideologickému běsnění v sousedním Německu, jehož jsme ekonomickým přívěskem. 

Náš problém je mnohem hlubší a do jisté míry kulturní. Hodnocení strukturálních výzev ekonomiky přenechám povolanějším, ale rád bych učinil malý kulturní exkurz, který nám ukáže, proč se ony strukturální výzvy jen tak nestanou hlavním námětem předvolební kampaně, natož reálnou náplní vládní agendy.

Pravidelně v rámci rodinných návštěv a turistiky navštěvuji menší sídla, kde v rámci konzumace rostlinných fermentovaných nápojů ve veřejných podnicích chytám rozumy o místním životě. A převažující sentiment, který jsem touto „odbornou metodou“ naměřil, je takový, že většině Čechů stačí málo. 

Štve je sice inflace a uráží rychlost kulturních změn, prosazovaných (často nikým nevolenou) aktivistickou menšinou někde daleko za jejich horizontem, ale jinak si vlastně nemají na co stěžovat.

Řemeslníci odmítají zakázky, protože na pivo mají, chalupa stojí a auto na ryby dojede. Zaměstnanci si nejen že nechtějí přivydělat přesčasy nebo podnikáním na vedlejšák, ale v případě větších fabrik dávají často přednost tomu hodit se pravidelně marod a na nemocenské se věnovat práci na zahradě, v garáži či na domě, případně období v zaměstnání často střídat obdobím odpočinku na pracáku. 

Přitom s ohledem na proměnu stavu většiny domů a vozového parku, kterou jsem během svého života zažil, už toho není na rozdíl od prvních dvaceti let po revoluci tolik co dělat. Místní podniky jsou často zavřené, nemají chuť investovat do zkvalitňování služeb nebo mají zbytečně krátkou otevírací dobu. 

Farmaření také nefrčí, soukromé zemědělství zlikvidovala komunistická kolektivizace, jejíž nejhorší praktiky po revoluci jen utužili pohrobci JZD vedené stejnými kádry a posléze nástup eurodotací s následnou oligarchizací zemědělství. Stačí se podívat na česko-rakouskou hranici, rozdíl v péči o grunt a nádeničení „pro Babiše“ je vidět doslova až z vesmíru.

Každý má smartphone, placatou televizi a plnou ledničku, o zdravotnictví, vzdělávání a sociální péči se stará stát, tak na co se stresovat nadbytečnou prací. Nuže dobrá, venkovský lid nahlíží na shon moderního života podezřívavě všude v rozvinutém světě, v tom by Česko asi nijak unikátní nebylo a vlastně se jedná o zcela legitimní postoj k životu. Kdo ho nesdílí, patrně se už dávno odstěhoval do města, nejsme Čína, aby nám stát nařizoval, kde smíme bydlet.

Nejsme ani Hongkong nebo Singapur, abychom si z „uctívání mamonu“ dělali nové náboženství, to je druhý extrém. Nesnažím se tímto textem naznačit, že bychom se měli řídit nezřízenou honbou za penězi, která by měla být doslova nenasytná a které bychom pak obětovali věci, které činí život smysluplným – jako to i ve svém věku téměř sedmdesáti let stále činí náš už zmiňovaný bývalý premiér, kterého paradoxně volí téměř výhradně lidé se zcela opačnou životní filozofií. 

Co se však říct snažím je, že pokud i vrcholní představitelé „progresivních“ proudů ve společnosti žijí v hobitínské fantazii utopené v malosti a podložené skandální absencí realistické vize a vzdělanosti, máme jako společnost zaděláno na problém. A nikde jinde není tento problém vidět tak dobře jako v Praze.

Před minulými pražskými volbami jsem seděl na pivu s kamarádem, dravým podnikatelem, zvyklým se v byznysu bít o každou korunu, protože v jeho odvětví spása ve formě dotací zrovna nehrozí. Tento mě pak jako „arcikapitalista“ šokoval prohlášením, že nemůže volit tradiční stranu podnikatelů (tedy ODS), protože jejich kandidát na primátora Bohuslav Svoboda je ve velmi pokročilém věku, a tudíž nerozumí moderním technologiím, které město jako Praha prý potřebuje. V tu chvíli jsem málem spadl ze židle a v hlavě mi zněla parafráze Nietzscheho:

Ale když Zarathustra byl samoten, promluvil takto k srdci svému: „Což je to možné! Tento stařičký světec ještě ani nezaslechl v svém lese, že piráti jsou nepřáteli technologií!“

Aby bylo jasno, jako obyvatel Prahy bych našel tisíc a jeden důvod, proč nevolit jakoukoliv stranu sedící na magistrátu nebo jakéhokoliv pražského politika, kterého znám jménem. Politický program nebo sloupky všech jednotlivých stran v novinách své městské části považuji za festival irelevance a zoufalství, navíc pravolevé dělení na naší politické scéně má minimální reálný význam i na celorepublikové úrovni, natož na té komunální. 

Osobně čekám na stranu, která nabídne radikální YIMBYismus, vykleštění památkové péče a masakr motorovou pilou u stavebních norem – trojjediné řešení zdaleka největšího problému Prahy, kterým jsou neúměrně vysoké ceny bydlení. Jako obyvatel centra pak už čekám jen na bonus ve formě zákazu elektrických koloběžek pro turisty a jejich šikanu ze strany městské policie, když se ku Praze v nočních hodinách masově chovají jako zvířátka. 

Ale jsou to právě piráti, samozvaní věrozvěstové pokroku, kdo jsou v tomto ohledu žábou na prameni. Zatímco opravdový pokrok by žádal připravit město na nevyhnutelný příchod dalších obyvatel a díky deregulaci a zahuštění výstavby udělat z Prahy druhou Vídeň o dvou milionech hlav, bývalý primátor bohaté evropské metropole (!) ještě pět minut po dvanácté halucinuje o návratu do zemljanek.

Aby nasadil svému fatálnímu nepochopení reality korunu, doplnil to tvrzením, že toto je výraz „architektonicky vkusné stavby s úctou k tradicím, vhodné pro pěší“.

Monumentální architektura tohoto druhu je nejenom urbanistickou antitezí všeho, co Hřib ve zbytku své „úvahy“ prosazuje, ale je to také odborným termínem „fašounský bulšit“, jak vystřižený z plánu Germania nebo odněkud z Ázerbájdžánu. 

Rádoby ekologická města budoucnosti ukazují vize budov divných tvarů v bujné zeleni, někdy plovoucí na vodě a se vším, co je ve městech komplikované, mimo záběr. Slovy urbanisty Petera Bednára: „Bohužel tenhle typ krajiny by nebyl ekologický ráj, ale dystopie. Vzdálenosti mezi budovami jsou tak obrovské, že by retrofuturistická doprava vyžadovala obrovské množství energií a peněz. Jakékoliv environmentální zisky z technologií by byly smazány nutností všechno to udržovat a obsluhovat. Obrázky taky neukazují slumy, ve kterých by asi byli všichni ti, co si nemůžou dovolit žít v mrakodrapech.“

Tedy v tomto případě nikoliv slumy, ale hobití zemljanky. Jak tedy piráti hodlají řešit katastrofickou situaci na pražském trhu s bydlením? Deregulací? Změnou územního plánu? Nikoliv, regulací Airbnb, tedy necelých dvou procent pražského bytového fondu.