KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Připravovaný záměr Fialovy vlády uzákonit povinnost státu dávat ročně z rozpočtu na obranu částku minimálně ve výši 2 procent HDP se v situaci aktuálních parlamentních blokád a šarvátek o hroutící se veřejné finance jeví jako systémově riskantní past. Ale neuzákonit takovou povinnost, případně nezajistit jiný vhodný způsob financování modernizace tuzemské armády, by mohlo vést k dramaticky nebezpečnějším důsledkům.
Tuzemské veřejné a specificky vládní finance jsou již nyní na pokraji udržitelnosti. Státní dluh se sune ke 3 bilionům, každoroční rozpočtové deficity překračují stovky miliard (ten letošní je schválen těsně pod 300 miliardami), což má pokračovat ve výhledu na další léta, jež počítají se schodky kolem 280, respektive 260 miliardami korun v roce 2025.
Podíl veřejného dluhu k HDP se blíží 46 procentům a na obzoru se už rýsuje dluhová brzda, která by znamenala šokovou redukční dietu v (zejména výdajovém) hospodaření státu. Logicky se ozývá kritika záměru na uzákonění „dvouprocentní obranné klauzule“, jelikož by citelně zvyšovala mandatorní výdaje, které jsou už dnes bolestně tíživou koulí na noze státního rozpočtu.
Zavázat dnešní i další vlády a samozřejmě i budoucí poslance k tomu, aby od příštího roku dávali na obranu podstatně více než letos, a to ještě podle předem daného, zautomatizovaného vzorečku se jeví jako rozpočtově nezodpovědné a politicky ošemetné. Ostatně, jak také dokazují aktuální ostré vládně-opoziční spory, vláda kvůli rekordní inflaci a rostoucím deficitům fakticky už ani není schopna dodržet platný vzoreček na valorizaci důchodů.
Na druhé misce vah je zbraňově neuspokojivý stav tuzemské armády, nemluvě o napjaté situaci v Evropě, v níž zuří válka, jakou kontinent nepamatuje. Jestliže náčelník generálního štábu Karel Řehka mluví otevřeně o tom, že naše armáda nemá v pořádku ani základní věci, že se neposunula dostatečně ke své modernizaci, že musí dohánět problémy ve všech oblastech a na případný vojenský konflikt není připravena, pak se důležitost financování armády ve prospěch jejího přezbrojení jeví jako znepokojivě naléhavý úkol.
Tím pádem je nutno na snahu o uzákonění zvyšujících se výdajů na armádu pohlížet specifickou optikou. A to i přesto, že „dvouprocentní záměr“ je v řadě aspektů kontroverzní. Nic na tomto pohledu nemění ani to, že záležitost působí dojmem nevyhnutelnosti v mezinárodním měřítku.
