KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Pohádka o zlé Fialově vládě, která prý odmítá dostatečně pomáhat lidem, z nichž valnou část sužují celková inflace a energodrahota, nabrala v rámci kampaně do prezidentských voleb na intenzitě. Tato „obžaloba“ je předhazována davům už zhruba rok a opakuje se ve všemožných variacích, jež Andrej Babiš opět zkondenzoval do tvrzení, že „Fialova vláda je asociální a lidem pomáhá pozdě a málo“. Jak to tak bývá, realita je odlišná a navíc i mnohem složitější.
Nejde ani tak o to, že uvedený argument o asociální vládě používá parlamentní opozice a její předák, prezidentský kandidát Andrej Babiš, který má na dnešní situaci lví podíl. Z úst opozice – z principu – nelze čekat chválu. Jde o to, že zkazka o zlém profesorovi Fialovi, který lidu nechce dát více peněz a nechce je dávat rychleji, plošněji a masivněji, je kvůli neustálému opakování a samozřejmě i kvůli nelepšící se ekonomické situaci široce přejímána, jak o tom výmluvně vypovídají téměř dva miliony hlasů odevzdané ve volbách hlavnímu nositeli antifialovského mýtu, tedy expremiérovi a exministrovi financí Babišovi.
Fialova vláda přitom patří mezi ty nejsociálnější v polistopadové historii. Výčet sociálních opatření a kroků v podobě speciálních, zvýšených a kompenzačních sociálních dávek, jež schválila a zavedla, by byl zahlcující. Stačí snad uvést jen dvě opatření. Jednak „úsporný tarif“, potažmo zastropování cen energií, tedy velkorysé kompenzace cen elektřiny a plynu pro domácnosti i firmy, mají jen letos vyjít státní kasu na zhruba 170 miliard korun. To je přerozdělování erárních peněz nevídaného rozsahu a z netušeně socialistické (tedy, sociální) kategorie. Jde o znepokojující návrat k předlistopadové regulaci cen, fakticky je to největší průlom do hájemství socialismu za posledních 33 let.
Nejde o krok asociální, nýbrž ultrasociální. Za zmínku také stojí tři valorizace důchodů v loňském roce (leden, červen, září), jež pokračují i v roce letošním, kdy navíc byly sociálně vylepšeny zavedením tzv. výchovného, tedy přídavku 500 korun za každé dítě. To vše jsou akce, o nichž se nesnilo ani polistopadovým, programově socialistickým vládám. Zásadní problém je v tom, že objektivně navozená realita, tedy inflace a energetická drahota, jsou tak drastické, že stát na rychlejší a masivnější vykompenzování nemá finanční prostředky. A kdyby vláda začala pomáhat více, dříve a rychleji, znamenalo by to buď další zhoršení inflace (tedy opak toho, co opozice a nespokojenci všeho druhu po vládě žádají), anebo by to kvůli prudšímu zadlužování zrychlilo pád veřejných financí do nebezpečné pasti.
