KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Hospodářská komora předložila pozoruhodnou analýzu, z níž plyne, že ekonomika v České republice narazila na limity svého růstu. Je to skutečná Jobova zvěst, neboť růst ekonomiky je právě to, co by – z makroekonomického i politického pohledu – Česko potřebovalo ze všeho úplně nejvíc. Problém však tkví v tom, jaké postupy jsou navrhovány k tomu, aby se situace změnila k lepšímu.
Z analýzy konkurenceschopnosti české ekonomiky, kterou zpracovala Hospodářská komora ČR, vyplynulo, že naše země vyčerpala všechny dosavadní faktory růstu, ztratila své konkurenční výhody a dostala se do takzvané „pasti středních příjmů“, ve které se mohou ocitnout země dohánějící úroveň ekonomicky vyspělých států. Předpokládaným důsledkem má být dlouhodobá hospodářská stagnace, zpomalení růstu mezd a životní úrovně zdejšího obyvatelstva.
Uvedené neradostné závěry mohou překvapit jen nezasvěceného. Ministerstvo financí totiž ve své nově prezentované prognóze zhoršilo výhled ekonomického vývoje v Česku pro letošní rok, když očekává pokles hrubého domácího produktu (HDP) o 0,2 procenta. V příštím roce by prý mělo přijít hospodářské „oživení“ s růstem HDP o 2,3 procenta, což je však citelné zhoršení proti dubnovému odhadu, v němž resort prognózoval růst o 3 procenta. Připomeňme, že loni sice HDP stoupl o 2,4 %, ale v tomto i předchozím roce hrálo určující roli to, že tuzemská ekonomika v „nejvíce covidovém“ roce 2020 poklesla o téměř 6 procent. Kolem a kolem, z pohledu uplynulých let a s výhledem na roky příští se ekonomický růst v Česku prostě nekoná. A těžko najít někoho seriózního, kdo by věštil rychlý obrat k opaku.
