KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Opakovaný předvolební „vtip“ premiéra Babiše s knižně prezentovanými vizemi budoucího moderního a rajsky prosperujícího Česka není podařeným vtipem. Tentokrát se, vedle jiných snů o dokonalejších zítřcích, zaměřuje na peněženky lékařů, pro které chce zařídit platy stejně vysoké jako v Německu. Idea je to hezká. Praxe je ovšem krutá: platy odrážejí úroveň ekonomiky a jejího bohatství. Nelze je jen tak, bez negativních vedlejších efektů, vytáhnout z kouzelnického klobouku či nařídit politickým dekretem.
Historie se opakuje: i letošní předvolební atmosféru rozčeřil Andrej Babiš vydáním „vlastní“ snové knihy, v níž prezentuje utopické vize lepšího Česka. Mezi nimi se objevila i „aktuální“ voličská udička z oblasti zdravotnictví. Babiš hlásá, že zavede ultramoderní zdravotnictví s mnohem větším počtem lékařů a že pro všechny lékaře zajistí platy, jaké mají doktoři v Německu.
Zvýšit zdravotníkům výplaty na úroveň sousední ekonomické velmoci (kde platy dosahují násobku těch tuzemských) je zdánlivě bohulibá myšlenka. Lékaři, sestry a další zdravotnický personál si zasluhují být dobře odměňováni, neboť jejich profese je fatálně důležitá pro to nejcennější, co lidé mají, tedy pro zdraví. Jenže snová vidina znásobení výplat (třeba až na úroveň Německa) jedné profesní skupině z řady důvodů naráží na limity. Především je na pováženou, když své soukromé vize velkolepé budoucnosti vystřelí k veřejnosti politik, který se již (téměř) osm let (z toho 4 roky jako předseda vlády) zásadně podílí na řízení země, respektive přerozdělování bilionů korun z kapes poplatníků. To je poměrně dlouhá doba na to přeměnit sny o lepší budoucnosti v realitu. Jenže, naší realitou není zářivá budoucnost, nýbrž rekordní zadlužení veřejných financí a temná nejistota.
Snaha o selektivní zvyšování platů pouze vybraným (toho času oblíbeným) profesním skupinám je poměrně zaběhaný přístup politiků, kteří pochopili, že zajistit blahobyt úplně všem není v jejich silách. Bylo by jistě férovější a celkově přínosnější usilovat o znásobení výplat všech ekonomicky aktivních obyvatel. Zasloužily by si to i další profese, pokud bychom uvažovali v babišovsky selektivních politických kategoriích. Je přece nutno brát v potaz, že v sousedním Německu pobírají významně vyšší platy všichni, nikoliv pouze lékaři. Výše výplaty a celková životní úroveň odráží celkovou vyspělost ekonomiky a její bohatství. Vysoké platy nejsou dílem zázraku ani výsledkem mávnutí kouzelným proutkem. Jsou odrazem dlouhodobě úspěšného hospodářského vývoje země. Ekonomika (ta skutečná, tržní) prostě na vysoké platy musí vygenerovat dostatečné reálné zdroje. Bohatství tvoří ekonomika, tedy trh, nikoliv politici.
Pokud předseda české vlády básní o násobně vyšších platech v Česku, implikuje tím mimoděk nelichotivou skutečnost, tedy, že se tuzemské ekonomice za tři desítky let nepodařilo se Německu přiblížit – v nadsázce řečeno – ani o píď. A to se mnozí politici zaklínali snahou „dohnat a předehnat“. Nezdařilo se. Ale není to jen chyba politiků a špatného vládnutí. Představa, že lze řádově během let či pár desítek let dohnat zemi, která na startu (řekněme v roce 1990) měla mimořádně velký náskok (v podobě 40 let tržní ekonomiky), je absolutně iluzorní. Vychází z nesmyslného předpokladu, že ekonomicky silnější země bude na tu ekonomicky slabší „čekat“, tedy, že bude záměrně brzdit ekonomiku a zmrazovat růst platů jen proto, aby se nechala kýmsi dostihnout. Což je absurdní. Německo prostě na Česko v platech nečekalo a čekat nebude. Zvláště když obě země jsou v rámci EU řízeny z bruselské centrály a fungují v relativně podobném regulatorním rámci.
