Po portrétech Hamburku a Berlína, které jsem Vám v INFO.CZ nabídl před časem, dojde dnes na třetí německé a zároveň tak trochu „neněmecké“ město – Mnichov. Bohatá bavorská metropole, pyšná na své BMW, Siemens, Allianz, stejně jako na svoji dokonalou fotbalovou mašinu jménem Bayern, nemluvě o místní architektuře, galeriích a o bez přehánění fantastické kuchyni včetně fenoménu s názvem Oktoberfest, má, stejně jako celé Bavorsko, ve Spolkové republice Německo zvláštní, v řadě ohledů výsadní postavení. Jedná se důsledek hned několika historických i současných „fenoménů“, kterým bych se na následujících řádcích rád věnoval.
Osobní vzpomínka
Začnu osobní vzpomínkou. Když jsem někdy v polovině devadesátých let minulého století seděl po doktorandském Workshop-Gesprächu (to je slovo, co? česky se tomu říká doktorandský seminář) se studenty z hamburské univerzity na pivu v místní hospůdce, došlo v debatě také na Mnichov, který jsem v té době (stejně jako Německo) takřka vůbec neznal. Poté, co jsem o něm přesto pronesl cosi lichotivého, snad právě o tamním Bayernu jako „symbolu“ německého fotbalu, se hamburští študáci začali chechtat, až se, jak se říká, za břicha popadali, a vysvětlili mi, že Bayern a celý Mnichov „nemají s Německem vůbec nic společného“, že je to Bavorsko a ať si na to, v legraci, samozřejmě, dám pozor.
A potom už se hovor točil kolem toho, jak jsou ti Bavoři nafoukaní a legrační v těch svých krojích i s těmi svými „nepoživatelnými“ bílými klobáskami, přičemž došlo, jak jinak, i na Hitlera a jeho „pivnicový“ puč, na „odporně arogantního“ Franze Josefa Strausse (o němž jsem s Lukášem Kauckým udělal, myslím, podařenou Historii očima MK) a Edmunda Stoibera a už to jelo. Taková zkrátka tehdy byla první lekce, kterou jsem na téma Bavorsko a „Mníšek pod Alpou“, jak městu něžně říkával Karel Kryl, v Německu dostal…
Slavná i temná stránka historie
Dnes, po téměř třiceti letech, znám Mnichov „jako své boty“ a vím, že hamburští studenti, přinejmenším v některých ohledech, příliš nepřeháněli. Bavorská metropole je ve srovnání se „zbytkem“ Německa opravdu hodně specifická. Začněme ale, stejně jako jsem to udělal u Hamburku a u Berlína, její minulostí.
Tentokrát se nicméně nebudu vracet „hluboko“ do dějin, jakkoli by si to středověký a raně novověký Mnichov zasloužil, stejně jako léta po politickém sjednocení země v roce 1871, kdy se město rozvíjelo hospodářsky, architektonicky i kulturně či umělecky (právě tady vznikl, abych uvedl alespoň jeden příklad za všechny, časopis Die Jugend, který dal jméno německé secesi – Jugendstill) tak překotně, až to bralo dech a vyvolávalo závist v celé zemi (snad s výjimkou Berlína, sídelního města císařů); když i slavný spisovatel Thomas Mann v jedné ze svých povídek napsal, že Mnichov svou září doslova „oslepoval“, něco tam zjevně bylo…
Za první světové války Mnichov, podobně jako celé Německo a vlastně celý „starý kontinent“, posmutněl a zešedl, někdejší lesk a sláva byly den ze dne ty tam, zbyly jen smutné vzpomínky. Po skončení více než čtyřletých jatek se situace sice pozvolna, zlehoučka zlepšovala, temné barvy, rudá a hnědá, respektive černá ale i nadále převládaly. Pokusy o ustavení komunistické Bavorské republiky rad (1919) po „sovětském vzoru“ a o nacistický státní převrat v čele s Adolfem Hitlerem (1923) přesvědčivě vypovídaly o tom, že pomyslné srdce města v podhůří Alp na řece Isaru jako v horečce tepe a hledá, stejně jako celá země, samo sebe, svoji identitu, svoji budoucnost a svoji cestu z dlouhé poválečné bezvýchodnosti a deprese.
