KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Jsou to zhruba dva týdny, co britská premiérka Theresa Mayová neudržela před kamerami slzy. Právě oznámila, že rezignuje na post předsedkyně Konzervativní strany a tedy, v britském systému logicky, opustí i premiérskou funkci. Slavná adresa Downing Street číšlo 10, která je sídlem ministerských předsedů ostrovního státu již od doby, kdy se zde ve dvacátých letech 18. století „zabydlel“ sir Robert Walpole, hrabě z Orfordu, tak bude mít brzy nového nájemníka. Zkušenost posledních desetiletí naznačuje, že ho jednoho dne čeká neslavný odchod.
Hledání nového britského premiéra v těchto dnech teprve začalo. Procedura není nijak složitá: poslanci Konzervativní strany nejprve vyberou dva hlavní kandidáty a ti se pak utkají o hlasy všech členů „partaje“. Kvůli brexitu to bude sledované jako už dlouho ne. Jedním si ale můžeme být jistí: Ať už vyhraje kdokoli – favorit Boris Johnson či někdo jiný – budou z něj při přebírání funkce vyzařovat optimismus a odhodlání „pracovat ze všech sil“, „dát všechny věci do pořádku“ a „vést zemi tím správným směrem“. Ani na vteřinu se přitom nejspíš nezamyslí nad tím, za jakých podmínek bude Downing Street číslo 10 jednou opouštět.
To je jistě v pořádku, vítěz by nebyl vítězem, kdyby v okamžiku triumfu přemýšlel o svém (nevyhnutelném) konci. Skutečnost je nicméně taková, že všichni ministerští předsedové, respektive ministerské předsedkyně za posledních třicet let odcházeli z úřadu nejen totálně vyčerpaní, ale hlavně poražení, ponížení a v některých případech přímo opovrhovaní a nenávidění nemalou částí veřejnosti.
