Na jaře 1944 vstupovala druhá světová válka do své závěrečné fáze. Japonci sice stále ještě vzdorovali Američanům, o výsledku války v Pacifiku bylo nicméně rozhodnuto – americké vítězství bylo jen otázkou času. Také na klíčové východní frontě nacistická armáda již pouze ustupovala před Sověty. Pro Stalina ale bylo s ohledem na rozsah a náročnost bojů i tak důležité, aby mu západní spojenci pomohli otevřením „druhé fronty“ ve Francii. Šestého června 1944, v tzv. „Den D“ (D-Day), se tak stalo: američtí, kanadští, britští, francouzští a další vojáci se v časných ranních hodinách vylodili na normandských plážích, čímž napsali jeden z nejpůsobivějších příběhů celé války. Dnes je to od legendárního výsadku, jenž dodnes má na život (nejen) v západní Evropě naprosto zásadní vliv, pětasedmdesát let, tři čtvrtě století.
Třebaže jsem jako kluk, zajímající se o dějiny a jako student historie věděl o otevření „druhé fronty“ „kdeco“, opravdu naplno, se vším všudy, jsem si historii vylodění i jeho důsledky uvědomil až v polovině devadesátých let minulého století. Právě tehdy, přesněji řečeno v roce 1994, jsem se totiž poprvé, náhodnou souhrou okolností, ocitl v Normandii v den, kdy se zde slavilo padesát let od slavného výsadku. Když už jsem byl jednou poblíž, neodolal jsem a zajel jsem se podívat na pobřeží, na Omaha Beach a na další známá místa. Zážitek (popravdě řečeno si nejsem jist, je-li to správné slovo) z onoho dne byl pro mě, tenkrát devětadvacetiletého mladého muže, ohromující.
