KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Francie byla v dlouhém běhu dějin vždycky „velká“ a všichni její vládci o tuto a spolu s tím i o svoji velikost usilovali, ať už se jednalo o kapetovské, valoiské či bourbonské krále, o císaře Napoleona I. a Napoleona III., nebo v moderní době o její prezidenty. K největším osobnostem páté republiky, jež se ve Francii datuje od přelomu let 1958 a 1959, patří jednak její zakladatel – generál Charles de Gaulle, jednak jeho vyzývatel z šedesátých let a posléze první socialista v čele Francie – François Mitterrand. Současný vládce Elysejského paláce Emmanuel Macron by se oběma mužům zjevně rád vyrovnal, jeho snaha bude ovšem nejspíš marná.
Touha Emmanuela Macrona (* 1977) po zápisu do „velké historie“ je dobře patrná již od jeho překvapivého, nicméně úspěšného tažení do prezidentského úřadu v roce 2017, což dokázal „pod maskou“ „outsidera“, jenž není příslušníkem politických a společenských elit. Vzhledem k tomu, že patřil k významným investičním bankéřům a navíc v letech 2014–2016 zastával post ministra hospodářství ve vládě Manuela Vallse, je před tímto jeho výkonem nutno smeknout klobouk.
Pokud jde o dosavadní výkon funkce, platí, že zatímco na domácí politické scéně si vede poněkud rozpačitě (neschopnost prosadit skutečně reformní kroky a fakticky vzato soustavné ustupování „žlutým vestám“ a dalším protestujícím), na zahraničněpolitickém poli působí poměrně suverénně a hlavně velmi aktivně (psali jsme ZDE a ZDE).
