Když začala invaze na Ukrajinu, mnozí předpokládali, že ruská společnost neopodstatněnou a naprosto zbytečnou válku nepřijme. Po roce vidíme, že tento předpoklad byl když ne přímo chybný, tak přinejmenším příliš optimistický. Masový odpor se nekoná z celé řady příčin.
Výbuchů nespokojenosti se bál i samotný Kreml, který po počátečním váhání tvrdě potíral jakoukoli možnost vyjádřit byť jen mírnou nespokojenost či odpor.
Slovo válka bylo nahrazeno eufemismem „speciální vojenská operace“, byla uzákoněna možnost používat často obskurní vyjádření ruského ministerstva obrany jako jedinou možnou verzi a skončila média, která se ještě mohla považovat za opoziční či alespoň slepě neopakující kremelské verze událostí.
Rusko se zkrátka informačně uzavřelo, což předurčilo tón, kterým je povoleno na válku dnes nahlížet. Ke všemu se přidala skutečnost, že část Rusů odjela ze země.
Prostředí v zemi je prostoupeno všeobecnou kontrolou povinného vlastenectví, které nepřipouští diskuzi. Případ manželů, kteří se v restauraci bavili skepticky o válce proti Ukrajině a jejich sousedé je udali, není zdaleka ojedinělý. Naplnily se i seznamy „zahraničních agentů“ či „nežádoucích organizací“ – prakticky o jakoukoli veřejnou osobnost, která vysloví nesouhlas s válkou či prostě jen skepsi ohledně úspěchů ruské armády. Prostředí rozhodně nepřeje požadavkům zastavit válku.
Srovnávat takovou situaci například s americkou válkou ve Vietnamu či Iráku, kdy protesty byly všudypřítomnou realitou, je projevem neskutečné naivity. Zkoumat veřejné mínění v takové situaci (a zvláště ze zahraničí) je na hraně (ne)možného. S jistotou se dá říct, že souhlas s válkou není ani zdaleka tak jednoznačný, jak má propaganda tendenci tvrdit.
