Historii píšou vítězové. Osobnosti výjimečných kvalit, s talentem, vůlí, ale třeba také notnou dávkou mazanosti. Právě o nich je nový seriál historika Martina Kováře na INFO.CZ – o lídrech, kteří změnili Evropu. Jsou to příběhy moderního státnictví 19. až 21. století ve třiceti obrazech. Na úvod ale malá odbočka hlouběji proti proudu času k Armandu-Jeanu du Plessis.
Známe ho všichni. Zlotřilého kardinála, jenž se svými agenty, hrabětem z Rochefortu a „ďábelskou“ Mylady (či lady Winterovou), bojuje proti statečným a ušlechtilým mušketýrům – Athosovi, Porthosovi, Aramisovi a jejich nadanému „učedníkovi“ d’Artagnanovi, kteří nakonec překonají všechny jeho intriky a zachrání čest královny Anny Rakouské a „neomezenou moc“ králi Ludvíkovi XIII. „Spravedlivému“.
Každý z nás totiž v dětství či během dospívání hltal, doslova jedním dechem, Dumasův skvělý román (někteří i jeho pokračování) a viděl několik filmových zpracování včetně geniální adaptace Richarda Lestera ze sedmdesátých let minulého století. Jaká ale byla realita a proč patří kardinál Richelieu k největším osobnostem francouzské i evropské politiky (nejen) 17. století?
Zrození politika
Zpočátku tomu, že by Armand-Jean du Plessis, budoucí vévoda Richelieu, známý jako kardinál Richelieu (1585–1642), udělal velkou kariéru, nic nenasvědčovalo. A to navzdory tomu, že jeho otec působil jako člen osobní gardy krále Jindřicha IV. Navarrského (1553–1610; francouzským panovníkem 1589–1610), jenž ve Francii ukončil náboženské války mezi katolíky a hugenoty, trvající téměř půlstoletí, a zahájil éru stabilizace země a její cestu k postavení první evropské velmoci.
Jeho syn, „náš“ Armand-Jean, zpočátku pomýšlel na vojenskou kariéru po vzoru otce, okolnosti jej ale přiměly k tomu, aby nastoupil dráhu duchovního. Možná to tak bylo dobře, nadaný, intelektuálně zdatný a jaksepatří ctižádostivý mladý muž z ne úplně bezvýznamné rodiny stoupal na církevním žebříčku až senzačně rychle a už v roce 1607, tedy ve dvaadvaceti letech, se stal biskupem v Luçonu v departementu Vendée. Na velkou kariéru bylo rázem „zaděláno“.
Následující léta ale nebyla pro Armanda-Jeana ani trochu snadná. Po zavraždění Jindřicha IV. Navarrského náboženským (katolickým) fanatikem Françoisem Ravaillakem v roce 1610, tj. za vlády regentky královny matky Marie Medicejské, ovládané jejím milcem Concinem Concinim, upadla Francie do zmatků, které v zásadě pokračovaly i poté, co se Jindřichův mladičký syn Ludvík XIII. (1601–1643; králem v letech 1610/17–1643) v roce 1617 ujal v šestnácti letech formálně vlády.
Richelieu, jenž patřil do „vnitřního okruhu“ Marie Medicejské, upadl v nemilost a na čas musel dokonce opustit metropoli. V roce 1622 se mu ale podařil nečekaný „comeback“, když byl povýšen na kardinála a zároveň se vrátil nejen do Paříže, ale i do královské ministerské rady. Právě tehdy a v následujících letech se začala rodit „legenda jménem Richelieu“.
První ministr Francie
Mladý kardinál projevil ve dvacátých letech 17. století nejen mimořádný politický talent, ale i obratnost (či prohnanost, chcete-li), bez níž se nebylo možné v tehdejší vysoké dvorské politice pohybovat, natož jí dominovat.
Kardinálovým hlavním cílem bylo posílení královské moci a potlačení/zkrocení odbojné a po letech relativního interregna „zdivočelé“ venkovské i dvorské aristokracie a jejích parciálních zájmů, eliminace – v náboženském, politickém a zčásti i ekonomickém ohledu – vlivu hugenotů (v jižní a západní Francii) a, přirozeně, posílení moci vlastní. O jeho neobyčejných schopnostech svědčilo jak to, že o svých „nejčestnějších úmyslech“ a „nezpochybnitelné oddanosti“ přesvědčil instinktivně nedůvěřivého panovníka, dokonce i tehdy, když na přelomu dvacátých a třicátých let musel volit mezi kardinálem a matkou.
