KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Slyšíme to tak často, že jsme si na to zvykli. Naučili jsme se, respektive učíme se s tím žít. Nejde o nic menšího než o to, že dnešní Evropě, zejména zemím Evropské unie, scházejí skuteční političtí lídři. Ti státníci s opravdovou politickou odvahou a reálnou, přesvědčivou vizí budoucnosti jejich domovských zemí i celého kontinentu. Anebo takoví lidé v Evropě jsou a jen si to neuvědomujeme, třeba proto, že už je nesmíme hledat v čele mocností, jako jsou Německo, Francie a Velká Británie?
Scholzovo Německo „na cestě nikam“
Začněme Spolkovou republikou Německo, stále ještě nejsilnějším evropským státem. Skutečnost je taková, že po odchodu kancléřky Angely Merkelové z čela země v roce 2021 a po nástupu Olafa Scholze začal zjevný ústup Německa z pozice lídra Evropské unie. Hamburský sociální demokrat Scholz není nejsilnější v kramflecích ani doma, natož v zahraničí, a zjevně nemá sílu, schopnosti, ani dost odvahy vést unii za jakoukoli silnou vizí.
Zrušení práva veta členských států EU při hlasování, o něž žádal během návštěvy Prahy na sklonku loňského léta, ani bezjaderná, takzvaně klimaticky neutrální Evropa pro mě takovými vizemi při nejlepší vůli nejsou. Ruská agrese na Ukrajině navíc ukázala Scholze jako váhavého politika, jemuž dal nejednu ponižující veřejnou „lekci“ třeba polský premiér Mateusz Morawiecki, což je věc, jaká by se za Angely Merkelové stala jen stěží.
Mimochodem, když už zmiňuji Merkelovou, byl bych rád, aby nedošlo k nedorozumění v tom smyslu, že bych ji snad pokládal za nějakého skvělého lídra Evropy. Lídryní nepochybně byla, o oné „skvělosti“ lze ale vážně pochybovat. Za prvé, řídit Evropu v relativně poklidných časech není zas až tak velký kumšt; za druhé, v krizových momentech se kancléřka příliš neosvědčila: finanční krizi z přelomu první a druhé dekády řešilo Německo brutálně a nemilosrdně na úkor jiných států, na prvním místě Řecka; migrační krizi Německo nakonec v zásadě zvládlo navzdory chybnému přístupu kancléřky, nikoli díky ní; o covidové krizi platí totéž.
Připočteme-li k tomu neschopnost dávat dvě procenta HDP na obranu v rámci NATO (kdo jiný by to měl dávno dělat než nejvýkonnější evropská ekonomika), a především totální závislost na ruských surovinách (marná byla varování ze strany amerického prezidenta Donalda Trumpa), je obraz Merkelové coby úspěšného lídra Evropy přinejmenším, a to volím velmi laskavé slovo, sporný. O výše zmíněném Scholzovi nemluvě.
Macronova „schůzka s dějinami“
Francouzský prezident Emmanuel Macron je muž, který jistou vizi (včetně té o evropské budoucnosti) i odvahu na rozdíl od Olafa Scholze má, jak připomněl naposledy při řešení penzijní reformy, kterou doslova „prorval“ oproti silné opozici. Jeho problém spočívá v tom, že je příliš ponořen do hlubokých, strukturálních problémů své země, která sama potřebuje reformy snad ještě více než Evropa, a to je co říct.
