KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Nově představená Jurečkova důchodová reforma ve skutečnosti řeší spíše aktuální finanční neduhy a tak trochu připomíná snahu o „penzijní perpetuum mobile“, založené na nivelizačních tendencích a přesypávání peněz z kapes bohatších důchodců do kapes ostatních. Hlavním problémem je však celková rezignace na základní „zdroj energie“ životaschopného důchodového systému, totiž na zdravý růst ekonomiky, který jako jediný může zařídit nehroutící se financování průběžného penzijního systému. I když ministr Jurečka nazývá svůj soubor opatření reformou, pokračuje systém dál jen v mírně přelakované podobě.
Za hlavní pilíře dlouho chystané „reformy“ lze považovat mimo jiné rafinované zvýšení důchodového věku pro padesátníky a čtyřicátníky vázané na dobu dožití, dále zpomalení nárůstu nových důchodů (včetně redukce valorizačního vzorce) či citelný nárůst minimální výše pojistného pro OSVČ (na zhruba 4,5 tisíce Kč měsíčně), který sice připomíná vyhánění čerta ďáblem, ale lze jej také chápat jako cestu k tomu, aby živnostníci po odchodu do penze měli nárok na vyšší důchod.
Dalšími stěžejními body „Jurečkova souboru penzijních opatření“ jsou mj. zvýhodněné podmínky pro odchod do penze pro vybrané profese a další nivelizace penzí, tedy snaha o nárůst nižších penzí na úkor těch vyšších. Primárně je však namístě podotknout, že označení „reforma“ je poněkud zavádějícím termínem. Za reformu by snad bylo možné považovat zásadní (v praxi zcela hypotetický) transformační zvrat typu přechodu průběžného systému na systém fondový, případně zavedení rovného, tj. pro všechny stejného, minimálního důchodu apod.
Ve skutečnosti však byla oznámena „jen“ záplava parametrických úprav a kosmetických „vylepšení“ mechanismu, jenž nakonec v základu zůstává stejný, tedy se všemi svými neduhy a riziky. Politici se tak dlouho oháněli důchodovými reformami, až nakonec dospěli do stádia, kdy žádná skutečná, férová a pro všechny příjmově výhodná penzijní reforma není možná. Bohužel, vzhledem k deficitnímu vývoji vládního i důchodového hospodaření jsou dnes „na skladu“ buď pouze úpravy vedoucí ve svém celku ke zhoršení důchodové perspektivy pro většinu lidí v zemi, anebo masivní zadlužování budoucích generací, čemuž se současná vláda alespoň symbolicky snaží vyhnout. Ani jedna z variant není radostná.
