KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Jakkoli víme, že italští politikové nezřídka nechodí pro silné slovo daleko, bylo přece jen prohlášení ministra obrany Guida Crosetta o tom, že „Itálie a Německo už nejsou přátelské země“, hodně ostré. Důvodem je pokračující podpora vlády kancléře Olafa Scholze nevládním organizacím, které usnadňují či přímo podporují migraci ze severní Afriky do Itálie. Tamní ministr zahraničí Antonio Tajani se to navíc chystá Berlínu vysvětlit brzy osobně. Vzhledem k tomu, jak křehké je postavení Scholzovy vlády v samotném Německu, ji italská kritika vystavuje dalšímu tlaku, což je pro kancléře silně nepříjemné.
Migrace, migrace a zase migrace
Itálie a s ní celá Evropská unie mají velký problém, byť se některé evropské vlády tváří, primárně ta v Berlíně, že se jí věc nijak netýká. Tímto problémem je další silná vlna ilegální migrace, přicházející ze severní Afriky, primárně z Tuniska. Zejména Lampedusa, největší z Pelagických ostrovů, vzdálený něco málo přes dvě stě kilometrů od Sicílie, ale pouhých sto deset kilometrů od tuniského pobřeží, je pod obrovským tlakem. V poslední době na něj z Afriky připlouvá až několik tisíc migrantů denně a tamní orgány se doslova hroutí pod jejich náporem.
Situace je tak zoufalá, že na apel italské premiérky Giorgie Meloni(ové) přijela minulou neděli na Lampedusu šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová, která následně prohlásila, že Evropská unie Itálii s přívalem uprchlíků pomůže. Mluvila přitom zejména o posílení námořních a leteckých kontrol a boji proti pašerákům, kteří na organizované migraci do Itálie vydělávají velké peníze.
Problém je skutečně vážný, jen od počátku letošního roku přibylo do Itálie podle vládních čísel přes sto dvacet tisíc migrantů, což je na zemi na Apeninském poloostrově počet, se kterým si není, zdá se, schopná sama poradit. Ze samotné Lampedusy, která je hlavním cílem uprchlíků, jsou Afričané sice převáženi na Sicílii i do italského vnitrozemí, i tam jsou ale třaskavým sociálním, ekonomickým i politickým problémem mimořádného rozsahu.
Giorgia Meloni(ová) v kleštích
Italská premiérka Giorgia Meloni(ová; * 1977), která je v úřadu od října loňského roku, se nachází ve velmi složité situaci. Když její Bratři Itálie (Fratelli d’Italia; FdI) vyhráli v září 2022 parlamentní volby, spustila italská i evropská levice, včetně té české doslova „řev“ o nástupu fašistů k moci.
Meloni(ová) ale žádná fašistka (už dávno) není (pokud jí vůbec kdy byla), o čemž se během roku jejího vládnutí přesvědčili nejen Italové, ale i Evropané, kromě té levice, která vydává a čte takové ty A2larmy, Deníky Referenda (mám-li zůstat v českém prostředí) atd., jež se, samozřejmě, přesvědčit nikdy ničím nedá, protože má „světonázorově“ jasno (Meloniová je fašistka a basta fidli!).
Jenže! Jakkoli je italská premiérka i po roce vládnutí relativně pevně „v sedle“, část jejích voličů jí má za zlé, že se až příliš rychle stala součástí „evropského establishmentu“ a že zapomíná na své sliby a na své voliče. Ne že by na tom něco nebylo.
Pokud někdo od Meloni(ové) čekal radikální změnu vnitropolitického i zahraničněpolitického kurzu země, musí být logicky, alespoň trochu, zklamán. Meloni(ová) totiž musela, opravdu musela, primárně dokázat, že obvinění z fašistické minulosti nejsou na místě, jinak by v mezinárodním společenství nemohla obstát. Jasné vymezení se vůči fašismu, jasná podpora italského členství v EU a rozhodná podpora ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského a jeho země v boji s ruskou agresí ale italské premiérce zajistily na „evropské scéně“ relativní klid.
Důraz na některá témata z volebního klání (nové nastavení hospodářské a daňové politiky, boj proti ilegální migraci, podpora rodin s dětmi, nikoli agendy LGBT+ atd.) jí pak udržuje relativně vysokou podporu veřejného mínění i doma (ano, italská vláda je i rok po nástupu k moci na rozdíl od té naší oblíbená, jakkoli zejména její hospodářská politika je nezřídka kritizována jako populistická, a ne zcela koncepční).
