V minulém týdnu zavítala do Kyjeva, na Ukrajinu, která v čele s prezidentem Volodymyrem Zelenským už déle než rok vzdoruje ruské agresi, šéfka další země Evropské unie, konkrétně italská ministerská předsedkyně Giorgia Meloniová. Navíc nezůstalo jen u Kyjeva. Televizní záběry a fotografie drobné italské premiérky, zjevně pohnuté nad ruskými zvěrstvy v Buči, obletěly Evropu a vyvolaly řadu komentářů. Potichu zůstali především ti (politikové a média), kteří v době nástupu Meloniové do funkce v říjnu loňského roku zběsile řvali o „nástupu fašismu v Itálii k moci“ a podobně. Pojďme se tedy s časovým odstupem, u příležitosti návštěvy Meloniové v Kyjevě a v Buči, podívat, jak to s ní, s její vládou a s italským fašismem a post-fašismem vlastně je.
Začněme v již zmíněném říjnu 2022. Když Giorgia Meloniová převzala jako vůbec první žena v Itálii vládu, strhla se na evropské levici, zejména na té radikální, ale nejen na ní, pěkná „mela“. Stranou nezůstali ani čeští levicoví i mainstreamoví politikové a novináři, zejména poté, co italské premiérce srdečně gratuloval k vítězství ve volbách předseda české vlády Petr Fiala a někteří další čeští politikové, hlavně z ODS. Ještě větší rozruch pak Fiala vzbudil, když oznámil, že s Giorgiou Meloniovou, s jejími Bratry Itálie a s polským premiérem ze strany Právo a spravedlnost Mateuszem Morawieckim hodlá co nejúžeji spolupracovat nejen na evropské parlamentní, ale i na vládní úrovni (což se také od té doby děje, prozatím hlavně ve vztahu k válce na Ukrajině).
Některé komentáře byly, jak to jen říct, zajímavé. Například pirátský europoslanec Marcel Kolaja označil spolupráci s Meloniovou, přesněji řečeno s její stranou Bratři Itálie, na Twitteru za „skandální“ a připojil k tomu poznámku, že „s neofašisty se nespolupracuje“; prakticky stejně se vyjádřil i jeho kolega Mikuláš Peksa („S fašisty se nejedná. Piráti se odmítají nechat zatahovat do snah Petra Fialy přiblížit českou vládu Itálii“), abych uvedl alespoň několik příkladů z mnoha. Pokud jde o novináře, Matěj Skalický z Českého rozhlasu napsal po přečtení Fialovy gratulace k vítězství Meloniové ve volbách, že „si (jeho) účet před sdílením pro jistotu rozklikl, jestli není parodický“, a Veronice Sedláčkové bylo „úzko“ z toho, „jak představitelé ODS oslavují vzestup krajně pravicové italské političky“.
Co je tedy Giorgia Meloniová zač, kde se v politice vzala, jaká byla její politická kariéra a jak je to s italským post-fašismem? Římská rodačka (* 1977), jejíž rodiče pocházeli ze středomořských ostrovů (otec ze Sardinie, matka ze Sicílie), žila politikou již od dospívání. V roce 1992, tedy v pouhých patnácti letech, se připojila k Fronte della Gioventù, což byla mládežnická organizace Italského sociálního hnutí (Movimento Sociale Italiano; MSI), které se v řadě ohledů dlouho, až do přelomu osmdesátých a devadesátých let, prezentovalo jako obhájce části fašistického odkazu a poté se pozvolna měnilo v konzervativní politickou stranu.
Mimochodem, od druhé poloviny osmdesátých let byl nejvýraznější osobností hnutí i u nás známý Gianfranco Fini (* 1952), v letech 2001–2006 italský vicepremiér a v letech 2004–2006 rovněž ministr zahraničních věcí Itálie ve druhé vládě podnikatele a nejdéle sloužícího premiéra v poválečných dějinách země Silvia Berlusconiho (* 1936).
