KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Premiér Petr Fiala se pokusil hodit díl viny za inflaci v tuzemsku na Českou národní banku (ČNB). Učinil tak v reakci na kritiku ze strany ČNB, která naopak za hlavního strůjce drahoty v zemi označila vládu. Šéf státní exekutivy zpochybnil slova guvernéra ČNB Aleše Michla o proinflačním působení deficitů státního rozpočtu. Michl před tím veřejně zmínil rozpočtový schodek, který ke konci dubna vystoupal na rekordních 200 miliard korun, jako faktor podporující inflaci. Podle Fialy je však rychlejší snižování inflace především úkolem ČNB.
Předseda vlády má formálně vzato naprostou pravdu. Inflaci, tedy její krocení, má u nás v popisu práce ČNB. Podle příslušného zákona má centrální banka pečovat o měnovou stabilitu v zemi. A sama centrální banka si vytyčila cíl držet inflaci kolem 2 procent (respektive pod 2 procenty).
Ukazuje se však, že proti vládnímu chrlení dluhových peněz do ekonomiky (a tedy rozdmýchávání a udržování inflace) je centrální banka prakticky bezmocná. Jde bohužel o určitou systémovou vadu, neboť zákon zcela evidentně nedává bance do rukou kouzelnou hůlku, jejímž mávnutím by spravila vše, co se pokazilo. Není v její moci jen tak jednoduše a ze dne na den uhasit inflační vatru, která se naplno rozhořela zhruba v polovině loňského roku.
Zákon banku nevybavil pravomocemi, jimiž by mohla radikálně krotit inflaci v turbulentních a krizových dobách, jako byla covidová pandemie, kdy rapidně posílila role státu, potažmo vlády a jejího přerozdělovacího a rozdávacího apetitu. Banka zákonem uložený cíl zjevně není schopna plnit tak dobře, jak by se optimisté mohli domnívat. Nemá takové pravomoci jako vláda, což je správné, neboť stát může mít jen jednu vládu.
Měnovou a celkovou makroekonomickou politiku v Česku ovlivňuje svými přerozdělovacími kroky v rámci rozpočtu primárně sbor ministrů za pomoci Sněmovny, případně Senátu. Což v demokracii dává logiku, ale se všemi z toho plynoucími důsledky, mezi které ovšem patří také nekontrolovatelné zvyšování spotřebních cen v zemi.
