KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Zemřel Michail Gorbačov. Zpráva jako by zazněla z jiné epochy. Tolik se svět změnil od dob jeho „perestrojky“. A přitom to byl on, kdo (do značné míry nezáměrně) uvedl do pohybu lavinu, jež vedla napřed k demokratizaci sovětské společnosti, pak k ukončení studené války a souběžně k rozpadu Sovětského svazu. Tedy ke světu, jak ho známe v posledních desetiletích.
Vzpomínám na atmosféru v Moskvě na přelomu 80. a 90. let minulého století. Na kvas myšlenek a iniciativ, na nadšení intelektuálů, novinářů či studentů, na rychlý rozpad pout, pravidel a omezení, která svazovala sovětskou společnost, na onen závan svobody, který „perestrojka“ vyvolala. Sám Gorbačov sice brzdil, ale nebyl ochoten silově intervenovat. Krvavé zásahy sovětské armády v Gruzii, Ázerbájdžánu nebo Litvě mu zajisté musí být přisuzovány, protože držel ještě moc ve svých rukou, nikdy se však přesně nezjistilo, zda je osobně nařizoval.
Hroutící se systém doprovázel chaos, jak ostatně dokázal puč konzervativců proti Gorbačovovi v létě 1991, který neobrátil kolo dějin zpět, ale naopak uspíšil pád prvního a posledního sovětského prezidenta a v závěsu pak rozpad Sovětského svazu.
Gorbačov mohl silově stopnout vlnu intelektuálního osvobozování a demokratizaci sovětské společnosti, která byla tehdy velmi slabá, ale neudělal to. Mohl mocensky zastavit emancipaci Československa a dalších sovětských satelitů, nebo se o to aspoň pokusit, ale neudělal to. Mohl říci „ne“ sjednocení Německa, ale neudělal to.
