KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Sněmovna v říjnu schválila letos již druhou a snad již poslední novelu státního rozpočtu na rok 2022, zdůrazněme: na letošní rok. Zpětné zásadní opravy, které se v poslední době stávají pravidlem, jsou nepříjemným důsledkem politicky a ekonomicky šokové doby. Ovšem, přijímat rozpočet téměř na konci uplynulého roku, to tu ještě nebylo. Dokazuje to, že vnější turbulence a vítr ve vládních financích nabývají na intenzitě. Trend prohlubování deficitů a celkového zadlužování země tím ještě více zesiluje.
Nepřekvapuje, že dodatečné novelizování letošního rozpočtu vyhnalo deficit na 375 miliard korun. S tím, že celkové výdaje proti předchozí verzi vzrostou o 160 miliard korun na celkových 2,05 bilionu. Zarážející je totální vyšinutí z dříve zaběhaných pořádků: schvalovat rozpočet až téměř na konci roku je popřením původního konceptu zákona. Zpětným schvalováním padá smysl rozpočtu jako pevného plánu a zákonného rámce na roční období.
Ostatně, vypovídací hodnotu má i samotná historie tohoto rozpočtu. Babišova vláda v listopadu 2021 předložila návrh státního rozpočtu pro rok 2022, který počítal s deficitem 376,6 miliardy korun. Fialova vláda pak letos v únoru rozpočet schválila s viditelně seškrtaným deficitem 280 miliard, aby hned v červenci přijala „opravnou“ novelu zvyšující schodek na 330 miliard.
Nyní si vládní koalice ve Sněmovně odhlasovala druhou novelu zvyšující letošní rozpočtový deficit na 375 miliard Kč. Takže nakonec Fialova vláda dospěla téměř k úrovni „Babišova deficitu“ a dala částečně za pravdu těm kritikům, kteří obě vlády házejí do jednoho pytle.
Samozřejmě, ani Babišova, ani „únorová“ Fialova vláda nemohly počítat s ruskou agresí vůči Ukrajině, ani s následnou prudkou vlnou vzedmutí cen energií v Evropě a dalších problémů, implikujících nové vládní výdaje. Spirálovité vzlínání letošního rozpočtového deficitu nelze považovat za rozmařilý vrtoch či zlou vůli, nýbrž za objektivními okolnostmi vyvolaný postup. Dá se předpokládat, že jakákoliv jiná vláda by postupovala podobně, nebo s ještě horším schodkem.
Bez ohledu na to je však možné říci, že ze zákona o rozpočtu se postupně stala děravá nádoba, kterou si vláda přizpůsobuje svým okamžitým záměrům a průběžně si v ní zvětšuje díru dle událostí a potřeb, což je obecně vzato špatně. Tak či onak, zpětné schvalování aktuálního rozpočtu jen ještě více umocňuje tendenci politiků k utrácení a zadlužování.
Ukazuje se, že v časech narušených pandemií, válkou a nešťastně centrálně řízenou energetickou politikou je prakticky nemožné odhadovat na rok či dokonce rok a půl dopředu (ministerstvo chystá rozpočet již v létě roku předchozího) vývoj ekonomiky, respektive příjmy a výdaje. Rozpočtové paradigma pevného a neměnného celoročního rámce se hroutí. Nabízí se otázka, zda dosavadní způsob navrhování a schvalování „pevného“ rozpočtu vůbec ještě dává smysl.
