KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Pomalu, jako každý rok touto dobou, končím druhý týden pobytu na Jadranu, ve střední a v jižní Dalmácii, a pomalu, v žádném chvatu, se chystám na návrat domů. Maribor, Split, Hvar, Stari Grad, Lapad, Dubrovnik a znovu Maribor, tentokrát výjimečně bez černohorského Kotoru, ale i tak máme najeto něco málo přes tři tisíce kilometrů. Užili jsme si senzační moře a pláže, báječné jídlo a ubytování a všude, skoro úplně všude skvělé služby a milé lidi. A také spoustu Evropanů „na cestách“, doslova ze všech koutů kontinentu. Kromě Čechů (čím víc na jihu, tím méně jich je) hodně Němců, Rakušanů, Slovinců a Poláků, ale i Skandinávců, nejvíc ze Švédska, Nizozemců a Britů, prostě evropská „všehochuť“.
Jadranské dny a noci
Pokud jde o mě, zatímco dopoledne jsem vždy, jako obvykle, pracoval, tj. četl a psal, odpoledne už jsem „řádil“ s klukama, se synem a se synovcem, u moře a po večeři jsem s Blankou vesměs zůstával v restauraci u vína, případně v baru u nějakého dobrého koktejlu. K našemu létu to patří, máme to tak rádi, babička se navíc postarala o kluky, takže jsme nemuseli spěchat na pokoj.
S postupujícím časem mě ale opouštěla i moje žena, takže jsem zůstával sám. Málokdy ale nadlouho. Podobný „režim“ měla totiž zavedený i řada dalších rodin, a proto jsme si vždycky s nějakým jiným tátou (i ne-tátou) na baru „zbyli“ a dali se do řeči.
Víte, jak to (nejen v létě u moře) chodí. Nejprve prohodíte pár společenských, neškodných banálních vět – odkud jste, co děláte, pokolikáté tu jste, odkud jste přijeli a kam budete – budete-li – pokračovat, pak děti atd., „standardní postup“, taková ta kunderovská „kontaktáž“, přirozeně bez jeho/jejího pokračování 😊.
Celý večer si ale s pár větami při nejlepší vůli nevystačíte, zvlášť máte-li chuť se bavit, a nejen se dívat na tmavnoucí, barvy měnící moře a blikající světýlka majáků v neurčité dálce. Jadranské večery a noci jsou, jak mnozí víte, navíc jako stvořené na dlouhé drinky, na dlouhá cigára i na dlouhé debaty, takže jsem se do nich, zejména do těch debat samozřejmě, hned několikrát pustil.
Všichni moji společníci uměli slušně až výborně anglicky, byli, většinou, kultivovaní, inteligentní a netrpěli žádnou chudobou, což píšu proto, aby bylo jasno, s kým jsem mluvil, zkrátka typická spíš vyšší střední než střední evropská vrstva jako z učebnice.
Švédský policajt ze Splitu
Moje první „oběť“ v nejmenovaném hotelu ve Splitu byl přibližně pětačtyřicetiletý Švéd, který by mohl vystupovat v reklamě na „všecky krásy Švédska“ – vysoký a štíhlý, blonďatý, s několika výraznými pihami v obličeji, oči modré jako studánky (když klišé, tak klišé), ve kterých se nepochybně ztratila nejedna jeho krajanka, táta od dvou dětí, věrných to kopií otce i matky (podobný typ), vysoký policejní důstojník z jižní části země, město není důležité.
Během dvou večerů jsme si toho řekli víc než dost a byla to v řadě ohledů zajímavá diskuse. Za prvé, válka mezi Ruskem a Ukrajinou jej vůbec, ale vůbec nezajímala, anebo se o ní nechtěl bavit. Potenciální členství Švédska v NATO mu přišlo „úplně zbytečné“, ale nestavěl se proti němu a neřekl o alianci jediné špatné slovo. O energetické krizi říkal, že je passé a že se jeho země ani jeho rodiny nijak nedotkla.
Nejvíc ho trápilo to, jak se Švédsko během dvaceti let, která strávil ve službě, změnilo k horšímu – takřka nekontrolovaná imigrace do země, ulice mnohem nebezpečnější než dřív, drogy mezi dětmi ve školách…, z toho všeho byl vysloveně frustrovaný.
K evropské unii měl indiferentní vztah, přišla mu zbytečně byrokratická a málo efektivní, ale žádný vážný důvod vystoupit z ní neviděl. Nad „klimatickým žalem“ jen mávl rukou. V zásadě celkem spokojený chlápek, obávající se o budoucnost svých dětí v zemi, která na tom není výhledově dobře.
