KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Ve vládě se rodí myšlenka na vyšší zdanění vysokopříjmových skupin obyvatel, jinými slovy na zavedení progresivního zdanění. S ní přišel o víkendu lidovecký šéf Marian Jurečka, který doslova uvedl, že „jednotlivci s vyššími příjmy by měli státu odvádět více“. A i když v současné vládní pětikoalici nemá takováto idea šanci na prosazení, je symptomatické, že v hlavách programově nesocialistických politiků zjevně nesmrtelná myšlenka progresivního zdaňování, kdy na ty bohatší stát uvaluje vyšší sazbu daně než na ty s nižšími výdělky, stále přežívá.
Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL) v rozhovoru pro Právo uvedl, že by bylo namístě vyžadovat solidaritu nejenom od právnických osob a podnikatelských subjektů, ale že „i lidé s vyššími příjmy by mohli mít nějakou míru solidarity“, a tedy odvádět daň z příjmu s vyšší sazbou než ti ostatní. Podle Jurečky by tato „progresivní solidarita“ mohla být i dočasná v intervalu dvou až čtyř let, „protože to je doba, kdy budeme muset pokrýt nejvyšší náklady, které budeme mít kvůli vysokým cenám energií při pomoci domácnostem“.
Vedle myšlenky sektorové daně, kterou podpořila i část ODS, se tedy rýsuje další opatření, kterým by alespoň teoreticky bylo možné do státní kasy získat více peněz, ze kterých by bylo možné kompenzovat vybraným skupinám obyvatel zhoršování životní úrovně. Je totiž evidentní, že obyvatelstvo přichází kvůli inflaci o pětinu svých úspor a za své platy si lidé mohou koupit o pětinu méně zboží. V květnu inflace v Česku dosáhla meziroční úrovně 16 procent a má ještě po nějakou dobu mírně růst.
Je přitom pozoruhodné, že cílem nápadů, jako je sektorová daň či vyšší zdanění nejbohatších, je brzdit vládní rozpočtový deficit tak, aby nerostl nad slibované „stropy“. Jejich výše je ale v poslední době poněkud rozmlžená. Letošní deficit byl uzákoněn na mínus 280 miliard korun, chystá se však jeho novela, jež má deficit zvednout zřejmě na 330 miliard. Co je ještě horší, problém vysokých deficitů se rýsuje jako nekonečný příběh: i v dalších letech má být deficitní sekera zaťata stejně hluboko, tedy nad 300 miliardami ročně.
Z tohoto pohledu je evidentní, že se Česko ocitá v tíživých problémech a v jistém smyslu lze snad i být shovívavý vůči ledasjakým „záchranářským“ myšlenkám politiků, kteří to samozřejmě se svou zemí myslí vždy jen a jen dobře. Chtějí přece jen zachránit stát, který se řítí čím dál vyšší rychlostí směrem k propasti.
