KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | V živelné debatě o tom, že ministryně Jana Maláčová (ČSSD) namísto účasti na jednání vlády porušovala koronavirová opatření v restauračním zařízení poněkud neprávem zapadl důvod, proč tak činila. Se svými příznivci připravovala „revoluci v bydlení“. Vzhledem k tomu, že revoluční řešení je pravý opak toho, co by problém bydlení v Česku skutečně potřeboval, je na místě zamyslet se nad zásahy státu do tohoto ekonomického segmentu a nad jejich dopady.
Předvolební Česko se hemží nářky nad raketově rostoucími cenami nemovitostí, nedostupností bydlení a celkovou bytovou krizí. Z mnoha směrů se ozývají hlasy volající po větší iniciativě vlády, tedy orgánu, jenž jako opak řádného hospodáře plýtvá miliardami, vytváří nesplatitelné dluhy (tedy závazky budoucích generací) a produkuje nové, a ještě hlubší problémy všude tam, kam namíří své mocenské žezlo. Není pak divu, když v reakci na to začne ministryně vyhrožovat bytovou revolucí. Sociálně-demokratická politička zatím detaily bytové revoluce neprezentovala. Je však nad slunce jasné, že má spočívat ve starém, „dobrém“, ale vždy selhávajícím receptu, složeném z regulaci, vládního přerozdělování, potažmo dotované obecní bytové výstavby.
Příjemný večer se spoustou mladé naděje z levičáckého twitteru🍻🍄 https://t.co/qBFRzxmvWR pic.twitter.com/wwKDhSrbFM
— Jana Maláčová ❤️ (@JMalacova) August 16, 2021
Smysl socialistických receptů je vždy stejný: na jedné straně dávat (potenciálním voličům levice), na straně druhé brát, a to, pokud možno všem, kterým je co brát, včetně těch, kdo si na vlastní byt šetří nebo již horko těžko splácejí hypotéku. V tomto případě půjde o to dávat zdarma či skoro zdarma byty, jež finálně budou financovány z kapes ostatních poplatníků. A navíc na dluh, jenž uhradí opět ti, kdo se o bydlení musí postarat výhradně za vlastní peníze, neboť se díky svým schopnostem a úspěšnosti nikdy nekvalifikují mezi preferované příjemce vládních výhod. Revolučnost bude spočívat v tom, že se jedněm bude rozdávat revolučněji a druhým brát a více je zadlužovat také ještě revolučněji… Jenže, poptávka „potřebných“ po levných bytech je nekonečná a nelze ji prakticky uspokojit. Těm, na které se státních darů nedostane (tedy valné většině), zbydou z revolučních plánů jen oči pro pláč, a ještě méně peněz na obstarání si bydlení z vlastní kapsy.
Vlády všech barev měly bytovou politiku: vždy a stále „řeší“ problém bydlení.
Nelze vymazat z paměti fakt, že nejpřísnější regulace nájmů platila v zemi až do nedávna (vlastně trvá dodnes). Nepřinesla vyřešení problému s bydlením. Jedněm (politicky chráněným) držela cenu bydlení skoro na nule či na přijatelné úrovni. Druhým (politicky nechráněným) ji vyhnala do nebes. I totalitní stát se vždy snažil zajišťovat lidu bydlení v dobách, kdy strana a vláda rozhodovaly absolutně o všem. Výsledek byl žalostný: nekonečná panelová sídliště a stále stejně nekonečný pořadník čekatelů na obecní či státní byt. Ostatně, snaha státu řešit bydlení trvá i v nových časech. Vlády všech barev měly bytovou politiku: vždy a stále „řeší“ problém bydlení. Výsledek je stále stejně politicky neuspokojivý, soudě alespoň podle toho, že ceny nemovitostí rostou v Česku nesrovnatelně prudším tempem než platy obyvatelstva.
