KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Budeme spát ve vlaku! Né jen tak klimbat, jako že si člověk udělá pohodlí u okýnka a strčí hlavu do kabátu, ale doopravdy zalehnout do kanafasu a nechat se líbezně ukolíbat opakovaným drdndn, drndndn, drndndn. Tak jo, super, zkusme to. Koukneme, kam se dá z Prahy takovým vlakem jet. Na Slovensko? To je banální. Do Krakova? Moc blízko. A co takhle do Curychu? Tajemné město na břehu curyšského jezera, nablyštěný symbol švýcarské excelence, kolíbka stejnojmenné náboženské reformace. Město, kam se ve 20. století obvykle prchalo, které sloužilo jako útočiště, oáza, zázemí v týlu válkami zmítaného kontinentu.
Paní z Českých drah vysvětluje, že Curych je tuze oblíbená destinace, lůžková místa jdou na dračku, je třeba si pospíšit. Taky že jo. Je sotva duben a už máme jízdenky, krásně vyvedené v elektronické podobě. Skoro deset tisíc, brblám, ale což, hotel by nakonec nebyl za dvě noci lacinější a ještě se povezeme jako panstvo. Švýcarsko je drahá země; když už jsme se rozhodli, že pojedeme, musíme umět pustit chlup.
Dočkali jsme se, moje žena, sedmiletá dcerka a já. Nastal onen čtvrtek s vykřičníkem v kalendáři. Na Hlavním nádraží v Praze jsme doplnili proviant na cestu a zakoupili časopisy, aby bylo co číst při tom váleníčku. Jenže vagon 374 u perónu nestojí, ať hledáme, jak hledáme. Dovídáme se, že ho přistaví až v Budějovicích. Na trati je výluka. Pojedete tímhle do Tábora a pak do Budějic autobusem, kvoká paní od dráhy a profesionálně se usmívá. Zklamání. Proč nám to nikdo neřekl? Vždyť jsme kupovali jízdenky po internetu, každá letecká low cost by se ozvala. To já nevím. A koukejte se usadit, pojedeme.
No, aspoň se nám to ozvláštnilo, utěšujeme se a vysvětlujeme dcerce, že né, tohle ještě nejsou vlakové postýlky, ale obyčejná vixlajvantová sedadla, ač je na vagonu napsáno první třída. Bejvávalo. Možná před 30 lety? Vintage je vintage, povzbuzujeme se a u rozcuchaného podomka s košilí visící z kalhot (ach ta nostalgie po uniformách) kupujeme víno po lahvičkách; vychlazené má jen jedno, tak dejte červené, vavřinečka, když nostalgie, tak pořádně.
V Táboře ošlapané schody dolů, schody nahoru, celý vlak dusá s kočárky a kufry v náručí prachem za roh od nádraží, kde stojí připravené autobusy. Ale co to, vždyť jsou už plné?! Daří se ukořistit sedadlo pro dcerku, my ostatní jsme odsouzeni stát a čučet z této polohy, jak se pěkně míhají betonové spáry na dálnici. Vybavuji si, že říkali v televizi, jak se povedlo zmodernizovat trať z Budějovic do Tábora; tak moc prý, že po ní budou vlaky jezdit dvousetkilometrovou rychlostí a cesta do Prahy se zkrátí o půl hodiny. Tak to bude asi ono, říkám si a představuji si potentáty přestřihující pásku, projevy a potlesky. Jen nějak zapomněli říct, že inaugurace proběhla sice podle plánu, nikoli však sama dostavba.
