KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Poslanecká sněmovna odsouhlasila dvě normy, které zásadně rozšiřují mandatorní výdaje státu. Tedy ty výdaje, u nichž se očekává, že budou „navěky rostoucí“. Je to garance zvyšujících se výdajů ze státní kasy jednak pro resort obrany a pak také pro učitele v Česku. Jako by všichni na chvíli úplně zapomněli, v jak žalostném stavu se nachází rozpočet a k jak dalekosáhlým negativním ekonomickým důsledkům mohou tyto kroky vést.
Poslanecká sněmovna definitivně schválila povinnost státu dávat ročně z rozpočtu částku ve výši nejméně 2 % hrubého domácího produktu na obranu. Současně odklepla také nárok učitelů na plat ve výši 130 % hrubé mzdy v zemi, což znamená zavedení nového (se záměrem dalšího navyšování) mandatorního výdaje státu, tentokrát pro cílovou skupinu učitelů, respektive škol. Nelze předpokládat, že by Senát či prezident příslušné normy zablokovali.
Garance stálého zvyšování platů ve školství se týká jen učitelů, nikoliv dalších pedagogických pracovníků či vysokoškolských učitelů. Což sice vyvolává nevoli, ale nic to nemění na logice příčin: stát na přidávání platů prostě nemá peníze, neboť je zadlužen až po uši, takže se snažil dopady zmírnit aspoň tím, že novou nárokovou výhodu poskytl (zatím?) jen učitelům.
Navíc, stát garantoval adekvátní zvýšené výdaje peněz do škol, potažmo na navýšený platový průměr, ale neuzákonil 130 procent platu vůči průměrné mzdě každému jednomu učiteli. To je férové, neboť všichni učitelé nejsou stejně zkušení, kvalitní a úspěšní ve výuce. Už jen typickou kyselou třešinkou na podivném dortu je to, že se objevují pochybnosti ohledně dodržování tohoto platového závazku vůči učitelům. V zákoně totiž není žádná sankce či penále, jež by si učitelé mohli vysoudit, pokud by vláda nedodržela svůj závazek.
