KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Vládní balík konsolidačních rozpočtových opatření začal být zpochybňován i argumentem o jeho nepotřebnosti. Objevují se názory, že tuzemské dluhy jsou relativně nízké a že veřejné finance jsou ve srovnání se zahraničím v dobré kondici. Proto prý stát nemusel přistupovat k restrikcím, neboť v Česku zatím žádná finanční krize nevypukla. Tento názor je z čistě statistického pohledu jistě hoden diskuse. Přesto se nelze ubránit přesvědčení, že bylo namístě se rozpočtovým problémům pokusit čelit dříve, než přerostou do fáze neřešitelnosti.
Odhaduje se, že v Česku letos vzroste podíl státního dluhu k HDP na 45,6 procenta. Ten by v roce 2026 mohl dosáhnout až 49 procent. Na konci roku 2022 činil podíl státního dluhu k HDP 42,9 %, respektive 44,6 %, pokud jde o dluh sektoru vládních institucí. Je zajímavé připomenout, že tento ukazatel se už v roce 2012 přiblížil 41 procentům.
Dá se říci, že dnešních cca 45 procent není – opticky – žádnou pohromou. Během jedenácti let v tomto konkrétním ukazateli na první pohled nedošlo k propastnému zhoršení, i když odhadovaný posun ke 49 procentům už může zneklidňovat. Tak či onak, i když se u nás rozpočtová situace radikálně zvrtla, protože vlády od roku 2020 sekají stamiliardové rozpočtové deficity, zmiňovaný podíl vládního dluhu k HDP se nezhoršil fatálně a je pořád nižší než 50 procent. Eurounijní Maastrichtská „konvergenční“ kritéria (která se ovšem nedodržují) dovolují maximálně 60 % a dluhová brzda je v Česku nastavena na 55 procent podílu dluhu k výkonu ekonomiky.
Statisticky (či lépe: staticky) vzato může ledaskdo nadále tvrdit, že situace není tak vážná, aby bylo nutné přijímat drastické konsolidační balíčky. Ostatně, čerstvě navržený vládní ozdravný balíček rozhodně není drastický. Uvedené platí o to víc, když se porovnáme se zeměmi, jako jsou Řecko (poměr dluhu k HDP na konci loňského roku dosáhl 171,3 %), Itálie (144,4 %) či Portugalsko (cca 114 %). Oproti těmto nejhorším zemím EU je pořád ještě možné Česko, i navzdory ztrátě rozpočtové zodpovědnosti v posledních letech Babišovy vlády, řadit k těm rozpočtově lepším.
Přesto lze vývoj zadlužování a směr pohybu veřejných financí v Česku považovat za zneklidňující a vyžadující sebeobranu. V předcovidovém roce 2019 činil státní dluh 1,64 bilionu korun, ale na konci loňského roku to bylo již 2,89 bilionu Kč. Státní dluh v tomto období narostl o více než 76 procent.
Dramatičnost vynikne nikoliv ve srovnání s HDP (někteří ekonomové smysl a metodiku ukazatele zvaného HDP zpochybňují), nýbrž ve srovnání s vládními příjmy. Zatímco v roce 2019 dosáhly příjmy státního rozpočtu 1,52 bilionu Kč, v roce 2022 to bylo jen 1,62 bilionu korun. Příjmy za tuto dobu narostly o (i vzhledem k inflaci) nicotných 6 %. Kdybychom vzali v potaz odhad letošních příjmů (cca 1,93 bilionu Kč), pak jejich nárůst proti roku 2019 činí 26 %.
Nadále ale také roste státní dluh. Ten v prvním letošním čtvrtletí dosáhl 2,99 bilionů Kč a – vzhledem k pokračování nestřídmých rozpočtových deficitů – dále poroste vysoce přes 3 biliony Kč. Takže, i když vládní příjmy meziročně stouply (nárůst je dán především zhoubnou inflací, nikoliv růstem ekonomiky), ještě více vzrostly i výdaje a úměrně tomu letí vzhůru i celkový státní dluh. A ten se musí splácet.
