KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | V důsledku vážného stavu veřejných financí se ve vládních řadách začínají rodit čím dál „odvážnější“ nápady na ozdravení státní kasy. Jako třeba ten na privatizaci státních, potažmo národních podniků, s jakým vystoupila vládní „Topka“ v čele s Markétou Adamovou-Pekarovou. Ta navrhla privatizaci státního majetku jako cestu k oživení státních financí. Zmínila například Budějovický Budvar, ale pod stavidly kacířských úvah začaly probleskovat i další náměty k privatizaci, jako je například státní Česká pošta.
Šéfka „Topky“ tvrdí, že stát by měl v zájmu konsolidace veřejných financí prodat nepotřebný majetek, proti čemuž se ihned ozvala řada nesouhlasných stanovisek těch, pro které je privatizace státních podniků či podílů státu v nich čímsi vysloveně politicky nepřístojným. Ve skutečnosti se jedná o banalitu, tedy o záležitost, která měla být vypořádána před mnoha lety. Už dávno mělo být odstátněno vše, co se technicky odstátnit dalo, respektive co bylo standardně proveditelné odprodat do soukromých rukou. Stát je ten nejhorší vlastník a nejhorší subjekt pro nakládání s jakýmkoliv majetkem, neřkuli veřejnými finančními prostředky.
Připomeňme v tomto kontextu stav státní kasy. Vlády (s dominantním podílem té Babišovy) zasekly do státního rozpočtu během tří let sekeru ve výši celkem 1,1 bilionu korun. Státní dluh v prvním čtvrtletí letošního roku stoupl o 128 miliard na 2,59 bilionu korun. Kdyby takto rozhazovačně a nezodpovědně postupoval některý soukromý podnik (respektive jeho management), těžce by zkrachoval. Jistě, výjimky potvrzují pravidlo. Shodou náhod, právě státní (či přesněji: národní) Budvar je v zisku. Stejně jako třeba ČEZ (jehož vlastníkem ovšem není stát: „pouze“ v něm drží majoritní akciový podíl 70 %). Naopak, již zmiňovaná státní pošta (vyprávět by se dalo dlouze také o státních drahách) by bez dotací z veřejných zdrojů byla v ještě větších problémech.
Zásadním a „nejsilněji“ oponujícím stanoviskem je protiargument ministra zemědělství Zdeňka Nekuly, jenž prodej Budvaru denuncioval přirovnáním: „Prodat Budvar je jako by Saúdové prodali ropná pole“. Přirovnání k ropě je však totálně nepřípadné. Ropa je nerostná surovina, vyskytující se (v ekonomicky dobře těžitelných nalezištích) jen v několika zemích světa. Naopak, pivo není nerostná surovina. Může si jej vyrobit, kdo chce, kde chce a kdy chce. Buď si chmel vypěstuje, nebo si jej doveze; třeba i z Česka. Ropa je strategická surovina, bez níž v dnešním světě zatím reálně nelze existovat, i když jsme denně svědky masivních snah EU o rozvoj elektromobility. Naopak, bez piva – světe div se – dokáže mnoho lidí v Česku i na této planetě existovat zcela běžně. I stát by dokázal standardně existovat bez vlastnictví pivovaru, jenž sám sebe označuje za „národní pivovar“, jež patří každému z nás. Což je klasický mýtus, jako u mnoha dalších státních či národních podniků.
