KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Psychodrama kolem rozpočtového rámce Evropské unie se odehrává každých sedm let a patří k nejprekérnějším cvičením, jimiž evropská integrace prochází. Prostě se na nějaký čas zapomene na sdílené vize, vznešené cíle a společné ideály; vlády členských zemí si vyhrnou rukávy a pustí se do vcelku primitivní rvačky o peníze.
Summit s tímto programem se v Bruselu schází už v pondělí. Předseda Evropské rady Belgičan Charles Michel ve zvacím dopise záměrně neuvedl, kdy schůzka skončí. Očekává se, že udělá maximum pro to, aby smířil nesmiřitelné, otupil hroty, vyvážil mínusy a rozdělil plusy tak, že by výsledek mohl být přijatelný pro všechny.
Minulá zkušenost ovšem takto optimistickému scénáři nenasvědčuje. Obvykle bylo zapotřebí několika summitů a spousty bilaterálního handrkování, než se dospělo k situaci, kdy míra souhlasu, respektive nespokojenosti všech, byla přibližně stejná. Nový předseda Evropské rady si ovšem věří. V posledních několika dnech se viděl prakticky se všemi lídry, včetně Andreje Babiše, a působí dojmem, že ví, jak jednání vést. Podle diplomatických veteránů je nejdůležitější nepřipustit patové situace, neustále mít v rukávu nové kompromisní návrhy a udržovat tak rozhovory v chodu.
Na první pohled není zcela pochopitelné, proč se dělá tolik povyku kvůli jednomu procentu hrubého národního důchodu. Zhruba tolik totiž tradičně obnáší rozpočet Evropské unie, která tedy členské státy stojí pouhé procento jejich příjmů. Když se ovšem tyto peníze dají dohromady, dospěje se k částce kolem bilionu eur na sedm let, což už zase není tak málo. Tato suma se pak musí rozdělit do výdajů podle jednotlivých kapitol. A právě toto dělení je mimořádně citlivé.
Nesmiřitelné postoje
Frontová linie probíhá klasicky mezi zeměmi, které do rozpočtu více přispívají, než z něj berou, na jedné straně, a těmi, kdo více berou, než platí, na straně druhé. Pro období 2021–27 se schéma komplikuje zaprvé tím, že je třeba se vypořádat se schodkem způsobeným odchodem Velké Británie, a zadruhé tím, že Evropská unie rozšiřuje své ambice na nové oblasti.
Potřeba investic do životního prostředí, kybernetiky, umělé inteligence, do tématu zvládání migrace či do společné obrany, což jsou priority vytyčené novou Evropskou komisí, naráží na dvojí odpor – jedni se nemíní zříct části dotací a druzí odmítají platit víc než dosud. Předsedkyni komise Ursule von der Leyenové hrozí, že nedostane, kolik chce – a bude muset slevit ze svých celoevropských cílů, což by byla politická blamáž na samém začátku mandátu.
