KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Jen málokdy se evropská témata dostanou na pořad Poslanecké sněmovny českého parlamentu. Tuto středu ovšem čeští populisté, ztělesnění Andrejem Babišem a dalšími protagonisty hnutí ANO a SPD, vytáhli otřepané téma strachu z migrantů a zamávali s ním jako s červeným praporem. Vláda podle nich souhlasem s tvořící se migrační a azylovou legislativou Evropské unie selhala a zradila národní zájem. Prý tím, že souhlasila s úpravou, která stanoví, za jakých podmínek Evropa otevře dveře lidem přicházejícím z Afriky a z Asie. Návrh, který v pátek schválily členské státy, nám přitom paradoxně poprvé dává možnost, jak se přijímání migrantů vyhnout.
Argumentace opozice stojí na chatrných základech. Takzvaný migrační pakt, na kterém se „sedmadvacítka“ shodla po třech letech jednání a sedmi letech tápání, konečně stanoví jasná pravidla pro nakládání s ilegálními migranty v Evropské unii, aniž jednotlivým státům nařizuje, že jich musejí na svém území určitý počet přijmout. Sám Andrej Babiš by měl jásat, že se konečně povedlo definitivně odstranit takzvané relokační kvóty, proti kterým brojil jako premiér v roce 2018. Jenže kvóty byly nahrazeny finančními kompenzacemi nebo službami. A to je ten problém.
Šéf české opozice, podobně jako maďarský premiér Viktor Orbán nebo polský Mateusz Morawiecki, nechtějí ani slyšet o nějaké evropské solidaritě. Tedy: ani migranty, ale ani finanční či jiná pomoc evropským zemím, přes které migranti přicházejí.
Česká republika přitom i za Babiše ráda opakovala, že je pro takzvanou flexibilní solidaritu, tedy možnost nahradit povinné kvóty nějakým jiným plněním. Dlouho to nešlo, protože jižní státy, nebo třeba i Německo, trvaly na tom, že se každý musí o nějaké to procento ilegálních migrantů postarat. Náladu změnila až ruská agrese proti Ukrajině – Česku může dnes sotva kdo vyčítat nedostatek solidarity a pohostinnosti, když má na svém území 340 tisíc Ukrajinců prchajících před válkou, v přepočtu na hlavu nejvíce z celé Unie.
