KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Text, který právě začínáte číst, ve mně uzrával velmi, velmi dlouho. Finálním podnětem k jeho napsání, ale nic víc než podnětem (do bizarní diskuse na dané téma se vůbec nehodlám pouštět, protože českou politickou scénu ve svých textech takřka nikdy nekomentuji), byla bouře ve sklenice vody kolem mladé pirátské političky vyloučené z širšího vedení strany kvůli účasti na jakési podivné anti-kapitalistické akci, jejíž účastníci si, mimo jiné, družně četli z vybraných spisů Vladimira Iljiče Lenina, hlavního tvůrce jednoho z nejhrůznějších totalitních režimů minulého století, sovětského komunistického státu.
Jak jsem už řekl, o samotné vyloučení jedné političky z širšího vedení strany, o které toho příliš (pokud jde o její fungování) nevím a která mě vlastně ani příliš nezajímá, nejde.
Jinak je to ale s diskusí, která na dané téma proběhla, zejména s názorem, jenž nebyl ani trochu ojedinělý, a sice že dotyčná politička není „skutečná komunistka“ (což možná není, sama totiž říká, že pro ni je totalitarismus nepřijatelný), že je, zjednodušeně řečeno, nanejvýš stoupenkyně něčeho, co někteří publicisté a politologové označují za „eurokomunismus“ nebo „demokratický komunismus“, který podle nich není nic špatného a „označovat ho antidemokratický je podpásový rétorický podvod, kterého se česká pravice dlouhodobě dopouští“.
Komunismus a fašismus – dvě strany téže mince
A je to! Politička to „nemyslí zle“, není „skutečná komunistka“ a navíc tu máme „demokratický komunismus“. Mělká diskuse běží nerušeně dál a v zásadě se nic neděje. Ve skutečnosti je tahle tolerance či lhostejnost vůči politickému směru, který si říká komunismus, nepochopitelná a morálně neospravedlnitelná. Komunismus je, jak jsem už naznačil, jedno z největších zel v celých dějinách lidstva.
Jeho historie je, celosvětově (včetně Číny a dalších nejen asijských zemí) historií desítek milionů, možná stovek milionů mrtvých, historií zabíjení, ničení, genocidy, bezbřehého utrpení a nekonečné zkázy, to vše ve jménu obskurní ideologie o „světlých zítřcích“, které nikdy nenastaly pro nikoho s výjimkou úzké elity, jejíž příslušníci usilovali o „blaho pro všechny“ nezřídka s takovou vehemencí, že se vyvražďovali navzájem.
