„Po válce si evropské země řekly: pojďme to dělat jinak – prostřednictvím spolupráce. A funguje to. Rusko ale vzbuzuje dojem, že tamní politici takovouto lekci ještě nedostali. Nacházejí se v mentálním nastavení 19. století a nedokážou pochopit, že spolupráce je vždy výhodnější,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ slovenský odborník Matúš Halás, který přes dva roky působil na vojenské akademii v Estonsku, kde vyučoval vojáky NATO strategická studia. Proč je těžší výuka vojáků než studentů? A jak se bránit ruské hybridní válce?
Jací jsou vojáci NATO studenti?
Jsou jako studenti na každé jiné škole. Pokud je přednáška poutavá, všichni poslouchají a snaží se něco naučit. Rozdíly tam ale přeci jen jsou. Vojáci, kteří školu navštěvovali, byli buďto mladí kadeti, nebo starší důstojníci na úrovni majorů nebo dokonce plukovníků. Tím pádem to není jako na vysoké škole, kdy k vám na kurz přijde student, který je jako prázdný papír a můžete ho naučit cokoliv. Tito lidé už mají nějaké zkušenosti – někteří byli na misích v Afghánistánu nebo Iráku. Mají svůj názor na svět a mezinárodní politiku a to je ten největší rozdíl – že hovoříte s někým, kdo už má reálné zkušenosti ze života a často i z bojů. A to je výzva.
Kdo je Matúš Halás?
Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě, doktorandské studium pak dokončil na FSV UK v Praze. Do roku 2015 působil jako odborný asistent na Ústavu evropských studií a mezinárodních vztahů v Bratislavě. O rok později se stal přednášejícím na vojenské akademii Baltic Defence College v estonském Tartu. Letos v létě se stal novou posilou týmu Ústavu mezinárodních vztahů v Praze, kde se stal vedoucím Centra evropské bezpečnosti.Říkáte, že mnozí z vojáků, které jste učil, mají zkušenosti z Afghánistánu a dalších zahraničních misí. Neměl jste někdy pocit, že takzvaně poučujete poučené?
Ani ne. Mnozí z nich totiž nemají žádný background v sociálních vědách – to znamená, že se předtím pohybovali jen na taktické úrovni, vy se je ale snažíte naučit něco strategického. Tam už potřebují vědět něco o politice, mezinárodních vztazích, jak funguje konkrétní společnost nebo něco ze sociologie.
Vojáci, které jsem učil, byli často starší – na úrovni majorů jsou přibližně třicátníci, u plukovníků to jsou často padesátníci. A když mě poprvé uviděli, mohl u nich vzniknout dojem: Ha, tenhle mladý nám přišel přednášet. Oni ale potřebují vidět, že víte, o čem mluvíte. A pokud vidí, že se vyznáte a dáváte jim nějaké příklady z praxe, díky kterým lépe pochopí, co se jim snažíte vysvětlit, začnou vás respektovat.
Řekl byste tedy, že to je jednodušší, nebo těžší vyučovat někoho, kdo už má zkušenosti z reality, než třeba studenty na vysoké škole?
Podle mě je to těžší, protože člověk si musí dávat svým způsobem pozor na to, co říká. Musí počítat s tím, že mluví k někomu, kdo už není ta prázdná stránka. Na druhou stranu to je ale velmi obohacující a každý vyučující by to měl zažít.
