V první polovině roku 1994 se zhoršila mezinárodní situace, zejména intenzita konfliktu v bývalé Jugoslávii, což v Evropské unii jitřilo obavy z rychlého sbližování s postkomunistickými zeměmi. Zejména jižní členové EU brzdili, seč mohli, a také Francie argumentovala tím, že se unie musí napřed „prohloubit“ a strávit rozšíření o Rakousko, Finsko a Švédsko, než se začne uvažovat o podmínkách přijetí dalších států. Josef Kreuter popisuje peripetie těchto sporů, z nichž mnohé nejsou dořešeny dodnes. Přibližuje také plasticky období, kdy byla ČR považována za jednoznačně nejlépe připravenou kandidátskou zemi, její šance však značně oslabovaly stále euroskeptičtější veřejné názory premiéra Václava Klause.
Stín Ruska a Jugoslávie (březen a duben 1994)
V pracovním pořádku jsem na pražské ministerstvo zahraničí napsal komentář k britskému obstrukčnímu postoji v institucionální otázce EU. A do bruselské budovy Evropského parlamentu jsem si šel poslechnout konferenci organizace evropských federalistů „Mouvement Européen“, kterou uváděl její předseda, bývalý francouzský prezident Giscard d'Estaing. V blížících se volbách do Evropského parlamentu měli poprvé volit občané členských států přímo. Většina řečníků hodnotila situaci v EU jako krizovou a kritizovali Británii za její pozici ve sporu o změně počtu vážených hlasů při hlasování v Radě (o tzv. blokující menšině). Mnozí volali po vypracování jakési Evropské ústavy.
Giscard v úvodním proslovu řekl, že právě dokončená přístupová jednání se státy ESVO nebrala v úvahu, že EU musí nezbytně projít institucionální reformou. Proto se příští rozšiřování „musí zvládnout lépe“. Bez federální struktury se EU rozmělní nebo rozpadne. Klepsch se dovolával ještě větších kompetencí pro Evropský parlament „aby byrokracie Komise a Rady mohl kontrolovat“. Podle Delorse EU potřebuje ústavu, ale teď se v Radě navrhuje špatný kompromis. Kromě ekonomické potřebujeme i „politickou Evropu“ a Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku, která by nebyla impotentní. Zemím střední a východní Evropy musíme dát bezpečnostní a další záruky. „Usilováním o větší Evropu bychom ale neměli zbořit tu stávající.“
Řecký ministr zahraničí Pangalos silně kritizoval rozhodnutí lisabonské Evropské rady, aby se začalo jednat se zeměmi ESVO, protože dřív mělo přijít „prohloubení“ EU. Belgický premiér Deahene varoval, že i po pádu železné opony silná Evropa bude potřeba. Uruguayské kolo GATT, kdy jednání za EU vedla Komise, ukázalo, co dokáže jednotná Evropa. Kritizoval neschopnost EU řešit jugoslávskou krizi, i to, že se „občané od EU odvracejí, protože jim nikdo nevysvětluje její smysl“. Lisabonský summit skončil kompromisem, aby se „vyhovělo Británii a Dánsku, které si přály rozšíření o skandinávské země a zároveň je čekala ratifikace Maastrichtské smlouvy“. S přístupovými jednáními se zeměmi ESVO se tedy začalo, ale na bázi Maastrichtské smlouvy a dokončí se až po její ratifikaci. Před budoucím rozšiřováním o země střední a východní Evropy bude nutné upevnit orgány unie, zefektivnit rozhodovací mechanismus a posílit pravomoci Evropského parlamentu. Varianta pouze mezivládního rozhodování povede k „oslabování pozic menších zemí v EU“.
Předseda liberální frakce v Evropském parlamentu Willy de Clerck: Evropa je v krizi ekonomické, v krizi identity i celého projektu. „Rozšířit se budeme moci, až si dáme vše do pořádku.“ Francouzský ministr pro evropské záležitosti Alain Lamassoure připomněl, že orgány EU byly původně vytvořeny pro šest zemí, politickou unii zvládnout nemohou. Cílem Francie nikdy nebylo ES rozšiřovat. Nové země musí přijmout normy EU. Některé členské státy (Británie a Dánsko) nemohou mít jak „opt-out“, tak i jakýsi „block in“. EU se nemůže rozšiřovat „až do Vladivostoku“. Na mapě Evropy je teď dvacet států, které ještě nedávno nezávislé vůbec nebyly. Devět z nich před rokem 1990 ještě ani nikdy neexistovalo. Musí napřed najít svou identitu a srovnat se se svými sousedy. Bezpečnostní záruky jim může poskytnout i Pakt stability a francouzsko-německá iniciativa k jejich zapojení do některých aktivit Unie.
Jediná Cathérine Lalumièreová viděla země SVE i jako příležitost. Je třeba jim zajistit bezpečnost a pamatovat na to při revizi základních smluv EU i Severoatlantické smlouvy. EU jim musí zvýšit finanční a ekonomickou pomoc a otevřít své trhy. Měly by se stát členy EU velmi rychle, jejich nároky jsou legitimní. V zemích, které do EU nikdy nevstoupí, musíme podporovat změny k demokracii. Na závěr citovala Václava Havla, který před rokem řekl, že Evropa nemá ani etickou dimenzi, ani politickou vůli a imaginaci. „Václav Havel byl krutý, ale dokažme, že neměl pravdu.“
Bývalý belgický premiér Leo Tindemans varoval, že další rozšíření Unie bez upevnění jejích institucionálních struktur by mohlo znamenat její konec a návrat do bezpečnostní a ekonomické situace třicátých let. Na závěr Giscard d'Estaing řekl, že Evropa nemůže pokračovat bez mapy a bez kompasu. „Buď bude federální, nebo se rozpadne“1. Byl to poučný přehled starostí, iluzí, zájmů a špatných odhadů. A také reminiscencí na „staré zlaté časy“ EHS o 6 členech. To ovšem byla jiná Evropa, Evropa železné opony.
Poslední březnovou sobotu jsem jel vlakem do Gentu. Po dlouhé cestě od nádraží jsem míjel malebné historické stavby s vysokými gotickými věžemi, hlavním cílem byla ale katedrála sv. Bavona a její nejcennější poklad – slavný „Gentský oltář“ bratří van Eycků s centrálním deskovým obrazem „Adoration de l’Agneau“. Dlouho jsem stál před „Uctíváním Beránka“ a ze všech sil se snažil vrýt si do paměti tajemný celek i stovky jeho dojemných detailů. Z města jsem vnímal jen jeho minulost, z níž čišelo bohatství. U nás snad jen Kutná Hora v dobách své největší slávy mohla být trochu srovnatelná. Zajel jsem i do Blankenberghe, kde jsem šestadvacet let předtím ve svých 26 letech viděl poprvé v životě moře. Osm kilometrů do Zeebrugge na vlak jsem šel po plážích dvě hodiny.
