Jak bavorský premiér vytáhl sudetské Němce, Francouzi chtěli „konsolidovat“ hranice a západní Evropa „vystřízlivěla“ z představ o demokracii v Rusku

V Bruselu se nabízela řada příležitostí dál pronikat do spleti názorů, zájmů a přesvědčení, z nichž se doposud Evropská unie vytvářela a v nichž žila. Byl jsem pozván na jednu večeři, jejíž hlavní host, bývalý francouzský ministr zahraničí Jean-François Poncet, „současnou krizi Evropských společenství“ označil za hlubší než všechny předchozí a umocněnou britským separatismem, německou koncentrací na sjednocení země bez ohledů na důsledky a francouzským protekcionismem. Integrace prý nicméně pokračuje – Maastrichtem, Schengenem a reformou zemědělské politiky, dokončuje se jednotný trh včetně nastolení volného pohybu kapitálu, restrukturalizují se stará odvětví. Poncet varoval, aby vytváření měnové unie netlačilo její účastníky do deflační spirály a jako protiváhu k nezávislé Evropské centrální bance požadoval „vytvoření silné evropské exekutivy.“

Rovněž NATO je prý třeba přetavit, protože USA nebudou vždy chtít intervenovat tam, kde nepůjde o jejich vlastní životní zájmy. V době, kdy se Sovětský svaz rozpadl a Rusko ustoupilo do svých vlastních problémů, „se teď všichni obracejí na EU“. Bude třeba přesvědčit USA, že EU je schopná převzít spoluzodpovědnost za obranu Evropy. I proto by EU měla přijmout země střední a východní Evropy… Měl jsem z toho smíšené pocity. Věděl jsem, že Francie neusilovala o společnou měnu proto, aby ji potom budoucí Evropská centrální banka řídila tak rigorózně jako dosud Bundesbank německou marku, nelíbil se mi ani jeho výrok, že naše země teď hledají jiné zakotvení poté, „co ztratily to předchozí na Východě“. Jako bychom o to předchozí vůbec stáli! Ačkoliv, možná měl na mysli fatální Benešovy námluvy za války v Moskvě a československé parlamentní volby roku 1946…

Koncem listopadu mne přijal generální ředitel pro politické záležitosti belgického ministerstva zahraničí André Adam¹. Předal jsem mu verbální nótu našeho MZV k závěrům podzimního mimořádného zasedání Evropské rady a dal jsem najevo, že jsme připraveni s unijní Společnou zahraniční a bezpečnostní politikou slaďovat zahraniční politiku naši (nóta z Prahy říkala „podílet se na realizaci SZBP“, což se mi z několika důvodů nelíbilo). Navrhoval jsem, aby se náš budoucí politický dialog rozšířil i na oblast vnější a vnitřní bezpečnosti. Adam ČR označil za „nejvyspělejší a západní Evropě nejbližší“ zemi střední a východní Evropy. Přiznal, že se o tom s překvapením při svých návštěvách přesvědčil osobně. EU si prý potřeby našich zemí uvědomuje, hospodářská situace jí ale brání, aby nám své trhy otevírala ještě víc. Měli bychom proto obchodovat víc mezi sebou. Připomněl jsem, že chceme vytvořit středoevropskou zónu volného obchodu s našimi sousedy.

Navečer jsem v budově Breydel předával pověřovací listiny předsedovi Evropské komise, Jacquesu Delorsovi. U rozhovoru s proslulou vysokou osobností měl Delors ještě Burghardta a tři další funkcionáře, já dva své diplomaty². Delorse zajímala má předchozí působení a aktuální hospodářská situace ČR, která přestála hospodářský pokles a kvůli zavedení DPH právě prošla skokovým zvýšením cenové hladiny. Ocenil, že se země dobře vzmáhá, dokázala rychle přeorientovat svůj zahraniční obchod a zorganizovat příliv zahraničních investic. Mluvil i o spokojenosti zahraničních investorů. Zajímal ho průběh privatizace (bylo po „první vlně velké privatizace“), pozitivně hodnotil tzv. malou privatizaci, já jsem poukazoval na stabilitu kursu koruny. Delors vřele doporučoval, abychom investovali do infrastruktury a využili i úvěrů EIB. Řekl jsem mu, že chceme zachovat česko-slovenskou celní unii, vztahy se Slovenskem jsem označil za korektní. Poukazoval jsem na podivnou investiční politiku unijní londýnské banky EBRD, která, proti svému poslání, investovala v ČR hlavně do atraktivních firem. 

Když jsem vyřizoval osobní pozdravy od prezidenta Havla i přání premiéra Klause navštívit Brusel, Delors poznamenal, že Klaus Maastrichtskou smlouvu „nemá rád“. Tvrdil jsem, že VK odpůrcem evropské integrace není. Neodpustil jsem si ani poněkud prostořeký výrok, že i náš premiér se, až bude mít na to čas, naučí EU mít rád. Delors o tom pochyboval. Moc jsem tomu nevěřil ani já sám. Delors sdělil, že na prosincovém zasedání Evropské rady bude prosazovat myšlenku velkého unijního programu pro rozvoj infrastruktury v zemích SVE. Připustil, že evropská integrace prochází krizí, letošní přerod v EU „nebyl doprovázen radostí“, velkým obdobím integrace byly naopak roky 1985-90. Posteskl si, že v evropských dějinách nakonec významným datem nebude rok podepsání Maastrichtské smlouvy – 1992, ale rok politických převratů ve střední a východní Evropě, 1989. Odjížděl jsem s pocitem, že tektonický blok na západ od Labe a dědici toho druhého bloku, ležícího na východ od rodné řeky, mají každý jiné starosti a uvažují každý jinak.

Den poté se u mne ohlásil náměstek bulharského ministra obchodu Genčo Georgijev. V Bruselu byl na jiném jednání a za mnou přišel se žádostí, abych informoval českou vládu o přání bulharské vlády zahájit s ČR jednání o vytvoření zóny volného obchodu. Bulharsko ještě nebylo členem GATT (předchůdce WTO) a jeho Prozatimní dohoda o obchodu s ES ještě nezačala platit.