Evropská unie se opět nedohodla na zastropování cen zemního plynu či vyčlenění plynu z výpočtu cen elektřiny, ale o kousek se k němu přiblížila. Lídři sedmadvaceti členských zemí se po více než 10 hodinách jednání nad ránem dohodli, že pověří Evropskou komisi, aby se tím „naléhavě“ zabývala. Ačkoli to vypadá jako skoro bezvýznamný krůček, pro ty, kdo debatu na toto téma posledního půl roku sledují, jde o daleko víc, skoro o průlom. „Máme dohodu,“ tvítoval ostatně ve dvě ráno předseda Evropské rady Charles Michel. Na tiskové konferenci pak musel své nadšení tlumit – dohoda je v podstatě jen o tom, že otázka zastropování cen plynu v EU už není tabu, je na stole a bude se o ní dál jednat.
Jako na začátku jde pořád v podstatě o to, jak vymyslet, aby se srazila cena plynu používaného k výrobě elektřiny. Nebo, alternativně, jak zajistit, aby se cena elektřiny vyrobené v jiných než plynových elektrárnách nevypočítávala podle ceny, za kterou ji vyrábějí ty plynové.
Vypadá to jednoduše, ale ve skutečnosti to tak snadné není, protože se zde střetávají protichůdné zájmy jednotlivých evropských zemí. Každá z nich má jiný „energetický mix“, a tedy i jinou představu o tom, jak řešit problémy na evropské úrovni. Shodují se ovšem nadále v jednom – jakékoli řešení musí být společné, jednota unie vůči tomuto problému vyvolanému ruskou agresí proti Ukrajině musí zůstat zachována.
Skoro dvacítka členských států v čele s Francií a Itálií podporují oddělení cen plynu a elektřiny nebo stanovení fixní ceny plynu. Na zadní se staví hlavně Maďarsko, Nizozemsko a především Německo.
Právě to Německo, které vsadilo v uplynulých letech na laciný ruský plyn, zavřelo své jaderné elektrárny a postavilo spoustu plynových. Elektřina takto v Německu vyrobená je při stávajících cenách plynu podstatně dražší než ta, kterou vyrábějí země jako Česká republika, kde je podíl plynu na její výrobě zanedbatelný.
Německo by mělo uznat, že se do této nezáviděníhodné situace vmanévrovalo samo; nemělo by bránit dohodě většině členů unie. V EU se mluví hodně o solidaritě; její nejbohatší člen Německo by mělo ve jménu této solidarity být ochotno zaplatit za drahý proud vyrobený spalováním plynu, aniž by k témuž nutilo statní. Nebo uhradit rozdíl mezi stanovenou a tržní cenou tohoto plynu.
Pro řadového Čecha nebo Francouze by bylo pochopitelnější, kdyby platil za elektřinu to, co odpovídá výrobním nákladům v domácích jaderných nebo slunečních elektrárnách než mnohonásobně vyšší cenu určenou systémem, který je pro běžného smrtelníka nepochopitelný. Stejně nepochopitelně se pak lidem jeví i sama unie.
