Mateusz Morawiecki a Viktor Orbán byli mezi prvními, kdo v pondělí ráno spěchali blahopřát Giorgii Meloniové k vítězství její strany Bratři Itálie v parlamentních volbách. Není divu. Šéfové vlád Polska a Maďarska mají problematické vztahy s většinou ostatních členských zemí EU a zejména s unijními institucemi, které je pronásledují za nedemokratické postupy a nedodržování evropského práva. Oba se před italskými volbami veřejně těšili na spojenectví s Meloniovou, pokud stane v čele italské vlády. A ani ona nešetřila projevy náklonnosti k oběma politikům a jejich počínání vůči EU.
Jenže všechno nemusí být tak růžové, jak to na první pohled vypadá. Vznik ideové osy Řím-Varšava-Budapešť není vůbec jistý, protože sotva obstojí tváří v tvář ekonomické i politické realitě v dnešní Evropě. Zaprvé je zde postoj k ruské invazi na Ukrajinu, momentálně určující skutečnost, které se nelze vyhnout. Meloniová se v kampani postavila jednoznačně na stranu Severoatlantické aliance a bez váhání podpořila sankce EU vůči Rusku; v tomto ohledu má tedy daleko blíž k polské než k maďarské vládě, ačkoli původně, před ruskou agresí, to vypadalo spíše na hlubší ideové porozumění s maďarským lídrem.
„Distancovala se od Orbána, ačkoli pro ni zůstává významnou inspirací, a sblížila se s polskou PiS, s níž sdílí tvrdou linii vůči Rusku,“ soudí Teresa Coratellová z římské kanceláře Evropské rady pro zahraniční vztahy. Domnívá se, že nastavení relace vůči Polsku a Maďarsku bude důležitým momentem na začátku premiérské kariéry – až se Meloniová usadí v paláci Chigi.
V evropské agendě je řada témat, na kterých by se zmíněná „trojka“ mohla shodnout, a to navzdory rozdílnému postoji k ukrajinské válce. Radikální evropskou pravici, národoveckou a velmi konzervativní, sbližuje odpor proti posilování práv sexuálních menšin (LGBTQ), proti snadno dostupnému umělému přerušení těhotenství; důraz kladou na tradiční rodinu a křesťanské hodnoty.
Je velmi pravděpodobné, že příchod koalice, ve které by se šéf Ligy Matteo Salvini mohl opět stát ministrem vnitra, ztíží již tak obtížné hledání kompromisu ohledně „migračního a azylového paktu“, kterému se v potu tváře věnuje české předsednictví v EU. To se také pokouší sondovat, nakolik mají členské státy chuť se pustit do revize základních evropských smluv, zejména oslabení pravidla jednomyslnosti při hlasování v Radě EU ve prospěch kvalifikované většiny. Příští italská vláda by měla patřit k těm, kdo budou pro zachování práva veta tak, jak je dnes nastaveno. Není ostatně vyloučeno, že pokud se v Radě EU bude jednoho dne hlasovat o postihu Maďarska (zbavení hlasovacího práva) za nedodržování evropských smluv, použije své veto nejen Polsko, ale také Itálie, a to bez ohledu na různice ohledně Ruska a Ukrajiny.
