Odchod Angely Merkelové z vrcholné politiky se blíží. Co znamenala pro Německo a pro Evropskou unii? Proč se mnozí evropští politici Německa obávají a jak se o to Merkelová zasloužila? Působení německé kancléřky analyzoval Karel Barták.
Kancléřka Angela Merkelová opustí aktivní politiku po parlamentních volbách vypsaných na 26. září. Její odchod po 16 letech bude významnou změnou nejen pro Německo, ale také pro Evropu, která si za ta dlouhá léta zvykla s Merkelovou počítat jako se zárukou stability, umírněnosti, jisté moudrosti a v každém případě pragmatického udržování statu quo. Odvedla nesmírný kus práce, nesla značnou odpovědnost a dokázala to po svém, ve svém stylu, klidně, někdy až váhavě, ale zároveň v případě potřeby rozhodně a nekompromisně. Její osoby se za celou tu dobu nedotkl jediný skandál.
Merkelová vyhrála volby celkem čtyřikrát; v letech 2005-2009 stála v čele „velké koalice“ složené z její strany CDU/CSU a sociálních demokratů (SPD), kterou v roce 2009 vystřídala logičtější koalice s liberální FDP. V letech 2013-18 ji však výsledek voleb přiměl k návratu k „velké koalici“, jejíž dlouhodobé fungování ideologicky poněkud vyprázdnilo německou politiku a posílilo její pragmatickou a technokratickou podobu, kterou do značné míry ztělesňuje i sama Merkelová.
Prvním „evropským“ úkolem po vítězství v roce 2005 bylo stabilizovat EU, otřesenou negativními výsledky referend o evropské „ústavě“ ve Francii a v Nizozemsku. Merkelová sehrála ústřední roli při sjednávání Lisabonské smlouvy, do níž se v tichosti přelila většina ustanovení usmrcené „ústavy“. A dále pak při jejím schvalování, včetně kreativního překonávání referenda v Irsku, ve kterém voliči tuto smlouvu odmítli.
Nechuť k reformám a německo-francouzský tandem
Kancléřka byla od prvního dne vtažena do spirály evropských záležitostí a velmi rychle dospěla k přesvědčení, že Evropská unie nefunguje moc dobře. To vedlo na jedné straně ke snaze unii neustále opravovat a udržovat v chodu, ale na druhé budilo pocit určité skepse a nechuti k velkým reformám. Příkladem může být kolísavé fungování německo-francouzského „motoru“, naposledy pak přezíravé ignorování vizionářských projevů mladého francouzského prezidenta Emmanuela Macrona.
„Pro postoj Merkelové k Evropě byl typický kritický přístup. Žádné velké evropské cíle, žádné ambiciózní vize. Merkelová usilovala o stabilizaci a stabilitu. Nevypadalo to, že by s mateřským mlékem nasála politickou mantru o významu francouzsko-německého tandemu nebo o takřka nevyhnutelném spění ke stále sevřenější unii,“ soudí Ulrike Guérotová z Dunajské univerzity. Připomíná, že v prvních letech éry Merkelové došlo také k významnému posílení německého sebevědomí. „Z federální republiky se stalo opravdu Německo, rodilo se nové národní cítění, a v tomto srovnání evropský příběh bledl,“ napsala. Německý „servis“ Evropě nebyl nikdy nezištný.
