Francouzský prezident Emanuel Macron chce předsednictví své země v Radě EU, které začalo 1. ledna, využít k posílení evropské integrace a k prosazení takových politických rozhodnutí, která ovlivní směřování Evropské unie na léta dopředu. Vedle plnění praktických úkolů, jako je projednávání a schvalování složité legislativy, pojímá svůj půlroční zástoj jako pokus o posílení určité strategické vize silné a autonomní Evropy, samozřejmě, i když „neoficiálně“, s Francií ve svém čele. Macron tak nejen navazuje na svůj dnes už historický „evropský“ projev na půdě pařížské Sorbonny v roce 2017, ale také využívá předsednictví jako odrazový můstek pro své jarní znovuzvolení do Elysejského paláce.
Na první pohled je souběh šéfování Radě EU a prezidentských voleb spíše nevýhodou, protože nutně obsahuje moment nejistoty, a tudíž i váhání a nedostatečné razance. Může se stát, že prezidentem bude zvolen někdo jiný; ačkoli by to nemělo okamžitý vliv na složení vlády, nutně by to při vertikálním francouzském prezidentském systému ochromilo akceschopnost a vitalitu předsedající země. Při rozložení sil na francouzské scéně se bude Macron prezentovat jako jediný jednoznačně proevropský kandidát. Pokud vyhraje, narostou mu křídla a budeme v posledních třech měsících patrně svědky velmi ambiciózních návrhů a plánů do budoucnosti.
Tedy sázka do loterie, která může zabrat, ale také nemusí. Jeden dva přešlapy mohou hodně zhatit, zvláště v rozkolísané době pandemie. Macron bude konat pod ostřížím dohledem svých konkurentů v boji o prezidentské křeslo, kteří nepromarní jedinou příležitost, jak využít jeho chyb a zveličit jakákoli selhání. Evropská problematika, o kterou se průměrný francouzský volič jen málo zajímá, se vnutí do vnitropolitické debaty, což může být dobře i špatně. Dobře proto, že většina Francouzů podporuje evropskou integraci; špatně proto, že složitá témata EU se přímo nabízejí ke zkreslování a strašení, zvláště s takovými dravci jako jsou krajně pravicoví kandidáti Marine Le Penová či Éric Zemmour. Také Macronovi kolegové v Evropské radě nemusí nutně podporovat francouzské nápady, zvláště pokud v nich budou cítit především snahu nabrat vnitropolitické body. Všech šestadvacet se jich musí připravit na to, že Macron a jemu podřízený aparát budou velmi aktivní a naléhaví.
„Předsedání není jen úkol být pohostinný, ale je to povinnost inspirovat,“ řekl prezident na tiskové konferenci 9. prosince. Líčil svou představu „nového evropského modelu“, který bude zaveden do konce desetiletí; je tedy načase začít, a to nejen z hlediska ekonomiky, ale také solidarity a regulace. Právě tato reflexe, opírající se formálně o závěry stovek debat s občany v rámci Konference o budoucnosti Evropy, má být náplní summitu svolaného do Paříže na 10. a 11. března, tedy měsíc před prvním kolem prezidentských voleb.
Macron si představuje, že jeho závěry potvrdí směr, do kterého se Francii podařilo Evropskou unii natočit předloňským rozhodnutím o společném zadlužení kvůli nápravě škod způsobených pandemií koronaviru. Nyní půjde o to posílit toto směřování, učinit ho pokud možno trvalým, investovat do evropských podniků a evropské obrany a opírat se přitom v rámci eurozóny o volnější rozpočtová a fiskální pravidla, než jaká platila před pandemií. Macron se domnívá, že tváří v tvář klimatické, digitální, sanitární, ale i kulturní a strategické změně musí Evropa přehodnotit svá pravidla. „Debata o tom, kdo je a kdo není pro tři procenta rozpočtového schodku, je překonaná,“ řekl na oné tiskové konferenci.
