Jak dokázat, aby Evropská unie splnila kýžený cíl snížení emisí skleníkových plynů o 55 procent do roku 2030? Jak zajistit, aby se k tomuto cíli přibližovalo všech 27 členských států, i když mají dosti odlišné výchozí podmínky? Jak zohlednit handicap chudších zemí, nota bene hodně závislých na fosilních palivech? Jak posílit pomoc z Modernizačního fondu pro tyto státy a zajistit, aby příjmy z emisních povolenek sloužily právě k dekarbonizaci ekonomik? Na mimořádném summitu EU v úterý v Bruselu se měla konat nejen barvitá debata kolem těchto složitých témat, ale očekávalo se také usnesení, které mělo být strategickým vodítkem pro Evropskou komisi povinnou předložit dlouho očekávaný „balík“ klimatické legislativy 14. července. Ale nestalo se to.
Potvrdilo se to, co mnozí předpokládali – totiž že je snazší se shodnout na ambiciózních metách, v tomto případě na onom snížení emisí o 55 procent místo původně plánovaných 40, a to ve srovnání se stavem v roce 1990, než na způsobech, jak jich má být dosaženo. Diskuse ukázala propastné rozdíly v názorech jedněch i druhých a umožnila změřit náročnost úkolu, kterým bude schválení příslušné závazné legislativy. Z usnesení vypadly všechny zmínky o ožehavých věcech a omezilo se na prázdnou procedurální skořápku. Členské země v něm vyzvaly komisi, aby balíček doprovodila předběžným vyhodnocením ekologických, ekonomických a sociálních dopadů jeho provádění v každé jedné členské zemi, což je známý úkol, na kterém už pracuje.
Česká republika patří v této oblasti ke kverulantům, podobně jako Polsko a některé další země; každá „to má“ ovšem trochu jinak. Česká vláda třeba žádá, aby se předpokládané navýšení cílů pro členské státy v sektorech jako energetika, hutě či průmysl řídilo nadále podle relativního blahobytu, tedy HDP na obyvatele. Čím nižší číslo, tím méně úsilí je nutné vyvinout – jinak budou náklady transformace nepřiměřeně vysoké. Praha také dlouhodobě usiluje o zařazení jaderné energie mezi „čisté“ zdroje, což se nedaří; nověji prosazuje zemní plyn jako „přechodný“ energetický zdroj při zelené transformaci energetiky.
Dalším českým požadavkem je výrazné navýšení objemu Modernizačního fondu, do kterého by mělo plynout více než stávající dvě procenta z peněz získaných z prodeje emisních povolenek – které jsou ostatně čím dál tím dražší, což ohrožuje konkurenceschopnost českých tepláren a dalších provozů a podněcuje v celé EU inflační tendence. Bylo by tedy jen logické, kdyby se tyto peníze vracely ve formě investic do modernizace provozů a energetických úspor, tvrdí ČR. „Bojujeme za to, aby byly navýšeny prostředky Modernizačního fondu,“ shrnul Babiš svou taktiku na summitu a připomněl, že Česko je po Polsku druhým hlavním adresátem těchto peněz – z celkového balíku má nárok na 15,6 procenta, tedy asi 50 miliard korun.
