KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | 23. červen 2022 vešel do dějin jako den, kdy Evropská unie přiřkla status kandidáta na členství Ukrajině, zemi bezdůvodně a surově vojensky napadené velkým ruským sousedem. Toto bezprecedentní gesto má řadu významů – je potvrzením, že EU sama sebe vnímá a světu se představuje především jako společenství sdílených hodnot a demokratických principů, ze kterých nemíní slevovat. Je vzkazem Rusku, že Evropa nehodlá tolerovat jeho teorii „sfér vlivu“ ani neoprávněné územní nároky vůči svrchovanému státu. Je také velkým morálním povzbuzením pro vládu v Kyjevě i bojující Ukrajince, kteří se zbraní v ruce čtvrtý měsíc statečně vzdorují ruské přesile.
Povede však toto gesto ke skutečnému začlenění Ukrajiny do Evropské unie? Lídři sedmadvaceti členských států ho „okořenili“ řadou náročných podmínek, jejichž splnění nebude vůbec snadné a potrvá mnoho let. A i kdyby se jich Ukrajina zhostila, nikde není psáno, že se na tom stávající členové jednoho dne jednomyslně shodnou a zahájí s Kyjevem přístupové rozhovory, natož že je jednoho dne ukončí a otevřou mu dveře do vybraného „klubu“. Statečné rozhodnutí tak může být vykládáno také jako projev slabosti, ba pokrytectví. Ti státníci, kteří ve čtvrtek v Bruselu rozhodovali, nebudou určitě u moci, až se bude lámat chleba příště. Škarohlídi už dnes straší, že si EU zadělala na pěknou šlamastyku.
Kdyby nebylo Ruskem rozpoutané války, Ukrajina by kandidátský status neobdržela, jako se jí ho nedostalo v době, kdy ještě stoupal kouř z popela na Majdanu před osmi lety. Neobdrželo by ho ani Moldavsko, které se s Ukrajinou jaksi „svezlo“, mimo jiné i proto, že samo čelí ruským roztahovačným choutkám, a příslib podobného zacházení by nedostala ani Gruzie. Ještě před dvěma třemi týdny by byl v Bruselu málokdo sázel na tak rychlý spád událostí. Česká republika se ostatně chystala za udělení kandidátského statusu Ukrajině za svého předsednictví od 1. července srdnatě bojovat. Zlom přinesla návštěva lídrů Francie, Německa a Itálie Emmanuela Macrona, Olafa Scholze a Maria Draghiho v Kyjevě minulý týden. Změna jejich postoje, plus pozitivní stanovisko Evropské komise, určily na poslední chvíli jasný směr: Ukrajina patří do Evropy, její úsilí a touha jsou legitimní a správné.
Rozhodnutí EU je politické, ba geopolitické, je strategické a je také morální. Ukrajina se bude nepochybně snažit, aby splnila podmínky vytyčené pro další etapy, ačkoli toho ve válečných podmínkách mnoho dělat nepůjde. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová ostatně potvrdila, že v rámci svého postavení „přidružené země“ Ukrajina již převzala na 70 procent evropské legislativy, což by mělo usnadnit další kroky. Nyní ji bude komise bedlivě sledovat, bude jí radit, bude ji nabádat. V hledáčku budou hlavně korupce, státní správa, justice, boj proti kriminalitě.
