KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Vše, co se bude v novém roce dít v Evropské unii, bude mít pro Česko zvláštní význam. Politická reprezentace a významná část státní správy budou od července do prosince zapřaženy do předsedání Radě EU, což v praxi znamená mimořádnou pracovní zátěž oproti „normálnímu“ působení v této instituci. V prvním pololetí budeme bedlivě sledovat každý krok Francie, která unii předsedá před námi, abychom věděli, na co budeme navazovat a za jaké konstelace. V tom druhém přebereme štafetu a ostatní budou ostřížím zrakem sledovat nás. Půjde tedy mimo jiné o pověst i prestiž této země.
Výsledek říjnových parlamentních voleb byl z tohoto hlediska příznivý. Program vítězné pětikoalice rozkročené od levého do pravého středu je jednoznačně proevropský, bez odstínů a náznaků postranních úmyslů. Nijak z něj nečouhá klasická euroskepse „klausovského“ křídla v ODS; pokud by se tyto tradiční tendence přesto draly na povrch, bude premiér Petr Fiala muset brát zřetel na postoje ostatních koaličních stran, z nichž nejméně tři šly do voleb s otevřeně prointegračními záměry, včetně vstupu Česka do eurozóny. Vláda bude relativně nová, opřená o solidní většinu ve sněmovně, takže bude sotva hrozit debakl podobný pádu Topolánkova kabinetu během prvního českého předsednictví v EU v roce 2009.
Máme tedy šanci být pro naše partnery v EU podstatně čitelnější než za vlády Andreje Babiše; nebude tu především sám expremiér, který se ještě na poslední chvíli na prosincové schůzi Evropské rady předvedl donkichotským výpadem „proti všem“, nepřipraveným a nepředjednaným, a tudíž předem odsouzeným k nezdaru. Politik a miliardář, pronásledovaný Evropskou komisí kvůli podezření ze soustavného střetu zájmů, by ovšem jen těžko hledal většinové spojenectví pro cokoli. Tím spíš, že krátkodobé užitečné aliance provozoval převážně se svými kolegy z Maďarska a z Polska, kteří se svými postoji postupně sami domotali až na samotný okraj pomyslného „family photo“ evropských lídrů. „Divné“ Česko by tak mohlo vystřídat Česko racionální, konstruktivní a pochopitelné. Řekl bych, že předpoklady pro to jsou lepší než kdy dříve.
Hrozby Ruska, „strategická autonomie“ a energetická krize
Začněme odzadu, tedy od zahraniční politiky. V posledních dnech roku 2021 se stupňuje napětí mezi Západem a Ruskem kvůli hromadění ruských vojenských sil podél východní ukrajinské hranice. Prezident Vladimir Putin odmítá vyloučit vojenský zásah a klade Západu vyděračské podmínky za zachování míru, které jsou pro země NATO i Evropské unie nepřijatelné. V lednu se mají v Ženevě sejít zástupci Ruska a NATO, aby o tom jednali. Putin se odmítá bavit s Evropany a sází jen na Ameriku. Prezident Joe Biden zase slibuje, že o Evropě nebude s Ruskem jednat bez zapojení EU. Celkem složitá skládačka, na jejíž sestavení existuje i v rámci EU několik dosti odlišných názorů. Zatímco velké západní země jako Německo, Francie či Itálie sázejí na jednání s Putinem, baltské státy či Polsko varují, aby to ruský diktátor nebral jako projev slabosti, a prosazují tvrdý postup od počátku. Ve hře je samozřejmě velmi mnoho, od dodávek ropy a plynu do zimní Evropy až po světový mír.
Za Bidena se nedaří zcela spravit důvěru mezi Evropou a Amerikou rozleptanou počínáním jeho předchůdce Donalda Trumpa. Odtud oživení emancipačního hnutí za „strategickou autonomii“, které v bezpečnostní oblasti staví na spolupráci s NATO, ale prosazuje vznik první vlastní evropské vojenské jednotky o síle 5000 mužů, zárodku budoucí společné armády. K té je sice ještě hodně daleko, ale koncept „strategické autonomie“, oblíbený zejména ve Francii, bude v roce 2022 přetřásán hodně a často. A to nejen v souvislosti se zahraniční a bezpečnostní politikou, ale i z řady makroekonomických důvodů, v neposlední řadě snižování závislosti EU na dovozech ruského plynu a ruské ropy. Prudký růst cen plynu na konci 2021 a následné zdražení všech energií Evropě právě tuto závislost – v kontextu popsaného růstu napětí – velmi naléhavě připomněly. Je zřejmé, že problém drahé energie a navazující inflace potrvá hluboko do roku 2022 a EU se k němu bude muset pravidelně vracet a řešit aspoň ty aspekty a dopady, na které dosáhne.
