Evropská komise dnes předložila návrh, kterému říká „akt o svobodě médií“. Obsahuje řadu ustanovení, která mají ochránit svobodu sdělovacích prostředků, zamezovat jejich politickému ovlivňování, zabezpečit transparentní informace o vlastnících médií, nedovolit politickou manipulaci, zajistit nestrannost veřejnoprávních médií a podobně. Je to první návrh zákona na toto téma na úrovni EU; předložila ho česká komisařka Věra Jourová. Státy jako Maďarsko a Polsko, které jsou na štíru s dodržováním demokratických pravidel zaručujících svobodu tisku a projevu, nebudou spokojeny. Podle organizace Reportéři bez hranic, která na zhoršování svobody médií v EU poukazuje už několik let, jde naopak o krok správným směrem.
Evropská unie je založena na souhrnu hodnot. Dříve se o tom tolik nemluvilo, nebylo třeba, ale vývoj posledních let a zvláště měsíců vede k tomu, že Evropská komise jako „strážce smluv“, ve kterých jsou tyto hodnoty vypočítány, se stále více mobilizuje na jejich ochranu a obranu.
Vstupuje tím do „šedé zóny“, protože oblasti společenského života, o které obvykle jde, evropská legislativa běžně nereguluje. Jde o vesměs abstraktní věci, které jsou v národní kompetenci – pokud ovšem jejich řízení a správa nenarušují zmíněné společné evropské hodnoty. Pak může komise konat a také to dělá. Příkladem budiž nedávné předpisy o ochraně osobních údajů (GDPR), proti nenávisti či falešným zprávám na internetu (zákon o digitálních službách) či základní pravidla pro provádění voleb (akční plán pro demokracii).
O co jde
Nařízení obsahuje celý vějíř opatření, která mají sloužit médiím jako štít proti všemožným zásahům zvenčí. Vlády se nemají co plést do obsahu, tedy do toho, co sdělovací prostředky píší nebo vysílají, včetně jednotlivých redakčních rozhodnutí. Vměšování je nepřípustné i ze strany jiných subjektů, politických nebo komerčních. Pokud jde o obsah, svoboda musí být naprostá, což je zárukou plurality, a lidé musí mít možnost volby, co budou číst, poslouchat nebo na co budou koukat.
Sdělovací prostředky jako takové, novináři a jejich rodiny musí být chráněni před špehováním všeho druhu – policie nesmí například zabavovat jejich telefony nebo počítače. Mají právo nesdělovat zdroje svých informací, s výjimkou případů, kdy jde o vyšetřování nejtěžších hrdelních zločinů nebo „národní bezpečnost“ (což zní nepříjemně obecně).
