Česká republika se ujme předsednictví v Evropské unii ve druhém pololetí roku 2022, tedy za pár měsíců. Bude mít druhou příležitost provést hluboký ponor do evropských záležitostí a naplno si vychutnat pocit, kdy (relativně) malá země kočíruje takřka celý kontinent. V roce 2009 se premiéra příliš nepovedla, kvůli nečekanému pádu vlády tři měsíce po startu. Dnes má ČR novou čerstvou vládu, a tudíž i předpoklady v této těžké, ale velmi prestižní zkoušce obstát lépe. Šéfování Radě EU nutně umocní informování o unii v české kotlině a podnítí zájem veřejnosti o EU i naše členství v ní. V této souvislosti přineseme na INFO.CZ ukázky z připravované knihy Josefa Kreutera, bývalého českého velvyslance při EU v letech 1993-2000.
Byl to on, kdo zažil počáteční nesmělé sbližovací krůčky, kdo jako jeden z prvních pronikl do útrob této prapodivné i pozoruhodné organizace a jehož pomocná ruka vedla pionýrskou generaci politiků postkomunistického Česka jejím labyrintem. Při četbě si uvědomíme, jaká propast zela tehdy mezi námi a evropským západem, jak málo jsme my i oni byli připraveni, kolik překážek bylo třeba překonat, kolik lidí přesvědčit, kolik předsudků odstranit. A jak obrovský kus cesty jsme od té doby urazili; kolik věcí, které jsou dnes zcela normální, jsme si tehdy ani nedokázali představit.
Působil jsem v Bruselu jako reportér částečně ve stejné době; s Josefem Kreuterem jsme se překrývali zhruba pět let (1995-2000). Nebyly to snadné doby. Být velvyslancem kandidátské země znamenalo pracovat několikanásobně víc než v „běžné“ bilaterální titulářské funkci; podobně to ostatně platilo i pro zpravodaje ČTK. Rada EU, jejích zprvu 12 a pak 15 členských států s nafoukanými velvyslanci; Evropská komise s dvěma desítkami podobně pyšných komisařů; sílící Evropský parlament s mocnými politickými kluby a národními klany. Spousta věcí se vyjednávala za zavřenými dveřmi, vznikaly pevné či jen prchavé aliance, kandidátské země si konkurovaly a předháněly se a ty členské se tím bavily a podněcovaly to. Postupné sbližování – často úporně vydřené – přivádělo do Bruselu stále častěji české politiky vyžadující servis, diplomatický i novinářský, a mnohdy také základní osvětu, protože unii nerozuměli.
Od roku 1998 běžely samotné přístupové rozhovory. Kreuter nám dává nahlédnout do toho, jak se připravovala stanoviska k jednotlivým kapitolám, jak některé české úřady byly pilné a připravené a jiné netušily, co se po nich chce. Jak se vyjednávala přechodná období, jaké lobby se do toho pletly, kdo nám v EU pomáhal a kdo spíše škodil. Jak úsilí vyjednavačů umocňovali, nebo naopak mařili nejvyšší politikové, zejména Václav Klaus a Miloš Zeman; některé epizody za účasti těchto pánů jsou zde popsány poprvé. Jak nám sousedé Německo a Rakousko zkomplikovaly život kvůli výstavbě jaderné elektrárny Temelín a sporu o platnost Benešových dekretů; kvůli těmto dvěma zádrhelům jsme se z naprostého favorita postupně propadli až do hloubi pelotonu deseti zemí soutěžících o tričko s kruhem hvězd, jehož jsme nakonec všichni společně dosáhli při summitu v Kodani v roce 2002, kterým byly vstupní rozhovory uzavřeny.
Navzdory šílenému tempu si Josef Kreuter psal důsledně deník, nevyhazoval poznámky z tisíců jednání a setkání, náčrty analýz, postřehy a dokonce i prošlé diáře. Proto se dnes může vytasit se vzpomínkami, které zdaleka nejsou jen popisem událostí a pocitů, ale nesmírně přesným dokumentem mapujícím klíčové období moderních dějin České republiky, její návrat do evropské rodiny demokratických států a národů. Dokumentem navíc psaným přístupným jazykem, čtivým, mnohdy humorným, protkaným osobními zážitky a pocity. Využití obsáhlého archivu umocňuje Kreuterův pozorovací talent, hodnotící mozek, břitký úsudek a také odvaha dnes už skoro osmdesátiletého exdiplomata nést kůži na trh a napsat, jak to podle něj tehdy doopravdy bylo.
Z Bruselu do Bernu: Vzpomínky na léta 1993 až 2002
Úvodem
Koncem roku 2019 vydalo nakladatelství Academia, pod názvem „Z Brandejsa do Bruselu“, knihu mých vzpomínek na léta 1942-1993 z okraje těch dějin, jimiž od světové války prošla česká společnost. Do knihy se už nevešly zážitky o něco pozdější, z let 1993-2002, které by zveřejněny být měly, protože se týkají vstupování naší země do Evropské unie. Už je sotva kdo jiný napíše. Byl jsem přímým účastníkem toho procesu a viděl jsem zblízka manévrování české a evropské politiky v této historické situaci. Nyní proto navazuji na předchozí vyprávění začínající v Brandýse nad Labem roku 1942 a vracím se k řetězu příběhů a událostí, které začaly na podzim roku 1993, kdy mne vláda vyslala do Bruselu v hodnosti velvyslance vést naši misi při Evropských společenstvích (od listopadu 1993 se ES změnily v Evropskou unii). Stal jsem se tak privilegovaným svědkem a částečně i vozatajem na nejednoduché cestě naší země z izolace do společenství svobodných evropských národů. Zblízka jsem viděl váhání a těžké rozhodování členských států EU, jaké vztahy s námi nastolit, váhání české politiky jak se šancí naložit, i pozadí a peripetie samotných přístupových jednání s EU, která trvala více jak čtyři roky a skončila v prosinci 2002.
Text není objektivní vědeckou prací, jsou to jen vzpomínky, memoáry jednoho člověka se všemi jejich obvyklými vadami a nectnostmi. Je psaním o době, která pomalu upadá v zapomnění, o významných a proslulých, které jsem mohl zblízka poznat v jejich proměnách, s jejich tehdejšími názory a činy či nečinnostmi, i o dalších lidech, nepříliš známých, ale určitě neobyčejných. Život se však vždy odehrává v konkrétních prostorech a krajinách, ve sledu událostí vznešených i nicotných, bývá kaleidoskopem pozoruhodných příběhů malých i velkých dějin i s jejich absurditami a zázraky. Měly by tam být také.
