KOMENTÁŘ KAREL BARTÁK | Skřípění zubů bylo v neděli slyšet z Bruselu takřka opravdově. Na tyto volby se čekalo jako na spasení; kdyby se Viktor Orbán odporoučel od moci, ubyl by pro Evropskou unii jeden ožehavý problém, o to bolestivější, že to je problém vnitřní, tedy takový, jaké mívají nejtěžší řešení. Evropská komise dělala v posledních měsících všechno pro to, aby nemusela zahájit řízení pro porušení zásad právního státu s Maďarskem (a také s Polskem) v naději, že Orbán zmizí v politickém propadlišti a takové nepříjemné kroky už nebudou potřeba. Jenže maďarští voliči rozhodli jinak. „Enfant terrible“ evropské politiky zůstává pevně usazen v premiérském křesle a Evropa s tím musí počítat.
Je to o to nepříjemnější, že Orbán a jeho strana Fidesz jaksi ztělesňují mnohé z toho, co tradiční evropské demokracie, více či méně liberálního ražení, odmítají a nesnášejí. Vyhraněný nacionalismus v kombinaci se zkostnatělým konzervatismem. Postupné oklešťování činnosti a vlivu občanské společnosti. Tvrdá kontrola médií, hraničící s totalitou, a umožňující provozovat lži a demagogii bez účinné kontroly. Tedy „neliberální kapitalismus“ à la Orbán. Nejhorší na tom ovšem, je, že to funguje, a že to po 12 letech očividně dál oslovuje miliony maďarských voličů. Předpokládám, že při tomto pomyšlení musí, nebo by mělo, leckterého západního politika mrazit.
Orbán velmi přesně označil svého hlavního soupeře, když po ohlášení výsledků halasil, že jeho vítězství je tak veliké, že je „určitě vidět až z měsíce a v každém případě zajisté z Bruselu“. Jako by oznamoval, že se nezměnil a nezmění, že bude nadále vzdorovat, škodit, narušovat jednotu, házet vidle. Jediná blahopřání, o kterých se dnes ráno zmiňoval evropský tisk, byla od Mattea Salviniho a Marine Le Penové, dvou viditelných protagonistů evropské krajní pravice, xenofobních politiků prahnoucích po vládě „silné ruky“, pro něž je Orbánova kariéra nepochybně silnou inspirací.
