Dvaadvacáté mistrovství světa ve fotbale v Kataru běží už skoro týden na plné obrátky. Kromě vášnivých diskusí o možné korupci v souvislosti s bojem o jeho pořadatelství, o mrtvých dělnících při stavbách moderních stadionů, o nedostatku respektu vůči příslušníkům LGBT+ komunity a tom, jak z pohodlí bezpečné Evropy některé národní týmy „statečně“ bojují za diverzitu a proti rasismu, zatímco v Kataru sice nerady, ale přesto poslušně plní nařízení FIFA a pořadatelů o „nepolitickém šampionátu“ atd. se přitom vede řeč, pro mnohé aktivisty překvapivě, také o fotbalu samotném. A především o něm bude tento text, toto ohlédnutí za téměř již stovkou let nádherné hry, která přitahuje – všemu navzdory – pozornost fanoušků jako žádná jiná.
Zatímco v první části článku budu psát o mistrovstvích, o nichž jsem si vzhledem k věku jenom četl, a o zápasech, které jsem viděl jenom z různě dlouhých záznamů, jeho druhá část, počínaje rokem 1974, bude mnohem osobnější, neboť půjde o vzpomínky na šampionáty a mače, jež už jsem naplno prožíval, většinou sice „jen“ u černobílé a později barevné (a stále větší) televizní obrazovky, ale zato s vášní, která k tomuto sportu jako k málokterému jinému patří.
Část první: Od Uruguaye po Mexiko
Dnes už jen málokdo ví, že první mistrovství světa v „kopané“ bylo v roce 1930 přiděleno Uruguayi hlavně proto, že její hráči dvakrát vyhráli turnaj na olympijských hrách (kde je dnes fotbal spíše „popelkou“), díky příslibu, že postaví nový, moderní stadion pro sto tisíc diváků v Montevideu (poprvé a naposledy se hrálo v jediném městě), a mimo jiné také proto, aby „posloužilo“ tamním politikům (chystajícím oslavy sta let od přijetí ústavy). Podobně málo se ví, že z Evropy, krutě sužované velkou hospodářskou krizí, připluly vzhledem k nákladnosti cesty za oceán jen čtyři týmy (Belgie, Francie, Jugoslávie a Rumunsko), že na turnaji nedošlo ani k jediné remíze a že nakonec slavně vyhráli domácí, když ve finále porazili kontinentální rivaly z Argentiny.
