Možná si ještě vzpomenete, jaký poprask vyvolalo loňské prohlášení Donalda Trumpa, že „čínský virus“ SARS-CoV-2, způsobující nemoc covid-19, může být laboratorního původu. Kritika, které tehdejší šéf Bílého domu čelil, byla mimořádně ostrá, ať už pocházela přímo z Číny, anebo od domácích politických odpůrců – převážně demokratických politiků či předních vědeckých kapacit. Když minulý týden Trumpův nástupce Joe Biden pověřil americké tajné služby, aby „na základě nových zjištění“, označovaných donedávna za „konspirační teorie“, zjistily, jak to s původem viru opravdu je, vyvolalo to logicky značný rozruch.
Donald Trump, který svěřil dohled nad vyšetřováním tehdejšímu státnímu tajemníkovi, tj. ministru zahraničních věcí, Mikeu Pompeovi, si přirozeně nenechal ujít možnost, aby se k věci vyjádřil. V komentáři pro The New York Post přitom řekl, že pokud jde o možný laboratorní původu viru, pro něj osobně „to bylo od počátku zjevné“. „Satisfakci svého druhu“, jak jeho výrok označily nejedny americké noviny, si přitom zjevně užíval a svým způsobem se není co divit. Své si k tomu řekl i již zmíněný Pompeo, podle něhož „čínští komunisté dobře vědí, jak to bylo, a navíc znají i jméno pacienta číslo jedna“. Nejnovější rozhodnutí americké demokratické administrativy „jít původu koronaviru znovu po stopě“ bylo nejen pro Trumpa a jeho stále velmi početné stoupence o to významnější, že to byla právě Bidenova vláda, která na jaře letošního roku běžící vyšetřování zastavila a že je sám Biden označil za „neefektivní“. Nyní, několik týdnů poté, ale prezident nařídil šetření s veškerou vážností obnovit. Co za tímto pro mnohé „senzačním obratem“ stálo?
Popravdě řečeno, bylo to hned několik věcí najednou. Za prvé se jednalo o vyjádření bývalého šéfa amerických Center pro kontrolu a prevenci nemocí (Centers for Disease Control and Prevention; US CDS) Roberta Raye Redfielda, Jr., který únik z čínské laboratoře označil za „pravděpodobný“. Ještě větší ohlas měl článek renomovaného novináře Nicholase Wadea, bývalého redaktora prestižních odborných časopisů Nature, Science a šéfa vědecké sekce The New York Times, který v Bulletin of Atomic Sciences napsal, že SARS-CoV-2 „velmi pravděpodobně“ pochází z wuchanské laboratoře, odkud zatím neznámým způsobem unikl ven. Doslova pozdvižení pak, to za třetí, vyvolal text ve váženém deníku Wall Street Journal, podle jehož zdrojů skončili již v listopadu 2019, tedy relativně dlouho předtím, než čínské úřadu připustily, že virus vůbec existuje, v nemocnici s blíže nespecifikovaným onemocněním jeho tři vědečtí pracovníci. K „Bidenovu obratu“ nepochybně přispělo i to, že – alespoň podle deníku The Times – podezření potvrdily britské tajné služby, a také velmi rázná čínská reakce na výše zmíněná vyjádření, ať už se jednalo o ostrý výrok ředitele laboratoře ve Wuchanu (Wuhan National Biosafety Laboratory; WNBL) Jüana Č’Minga, o stejně důraznou reakci velvyslanectví ČLR ve Washingtonu či přímo od zástupců čínské vlády v Pekingu.
Co s tím vším? Na začátek je třeba říci, že – věcně vzato – je zcela nepravděpodobné, že by se v nějakém rozumném čase podařilo prokazatelně zjistit, co se před rokem a půl ve Wuchanu opravdu stalo. Upřímně řečeno, dost možná, že se to nedozvíme vůbec nikdy. Američané se k relevantním údajům takřka jistě nedostanou a pokud jde o Světovou zdravotnickou organizaci (World Health Organization; WHO), ta se za poslední rok a půl dopustila nejen v této věci tolika lapsů a omylů (včetně dnes přinejmenším silně zpochybněného tvrzení, že umělý původ viru je „extrémně nepravděpodobný“), že jsem k jakýmkoli jejím závěrům již předem velmi skeptický, stejně jako velké množství lékařů, odborníků, novinářů i politiků. Tím pádem se celá záležitost přesouvá téměř výhradně do politické roviny, do oblasti americko-čínského soupeření, o němž politikové i politologové píší jako o nové „studené válce“ a jemuž jsem se nedávno věnoval v samostatném textu.
